Žena po porodu trpěla problémy v oblasti břišního svalstva a v květnu 2022 jí byla na chirurgické klinice FN v Motole doporučena kompletní plastika v oblasti břišní. Žena souhlasila pouze s operačním řešením pupeční kýly a s personálem se dohodla na termínu operace, která měla proběhnout v listopadu 2022. Vzhledem ke svým psychickým potížím a doporučení svého praktického lékaře požádala pacientka FN v Motole o umožnění přítomnosti doprovázející osoby při uvádění do celkové anestezie a probouzení z ní. Uvedla, že doprovod je připraven se podrobit veškerým hygienickým podmínkám.
Nejprve na její žádost nikdo nereagoval a po urgencích se jí dostalo odpovědi, že je přítomnost doprovodu na operačním sále nepřípustná a že uvedení pacienta do celkové anestezie jinde než na operačním sále není možné. Nabídnuta jí byla pouze možnost podání zklidňujících léků před příchodem na operační sál. Tuto možnost ale pacientka odmítla z důvodu předchozí závislosti na těchto lécích a z důvodu možných nežádoucích účinků.
Vzhledem k tomu, že dohoda s nemocnicí nebyla možné, obrátila se žena asi měsíc před plánovaným zákrokem na soud s žalobou na ochranu osobnosti spojenou s návrhem na vydání předběžného opatření. Návrhem na vydání předběžného opatření se domáhala stanovení povinnosti nemocnici umožnit jí přítomnost doprovodu, který by dodržel všechna obvyklá a potřebná hygienická opatření. Žalobou se domáhala omluvy. V žalobě mimo jiné poukázala na to, že nemocnice na operační sál pouští studenty a dokonce na operační sál během samotného zákroku pustila i herce, o čemž doložila článek.
Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 Eva Harmachová návrh na předběžné opatření zamítla s odůvodněním, že si žalobkyně měla možnost zvolit jiného poskytovatele zdravotních služeb, který by jejímu požadavku vyhověl. Soudkyně také zpochybňovala psychický stav žalobkyně, zdůraznila aktuální epidemiologickou situaci s ohledem na covid-19 a dospěla k závěru, že přítomnost doprovázející osoby by zvyšovala riziko infekce.
Žalobkyně podala proti zamítnutí návrhu odvolání. Městský soud v Praze ve složení soudců Tomáše Novosada, Veroniky Křesťanové a Libora Zhřívala zrušil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že není na žalobkyni, ale na žalobci, aby obhájil nepřipuštění blízké osoby při poskytnutí zdravotní služby. Odvolací soud zrekapituloval důvody, kterými argumentuje nemocnice:
Podle odvolacího soudu jsou však tyto důvody zjevně paušální a obecně znemožňující přítomnost doprovázejících osob při poskytování zdravotních služeb na operačních sálech u žalované. Takové důvody však nejsou postačující pro vyloučení práva žalobkyně na přítomnost zvolené osoby. Nemocnice nevzala v potaz, že žalobkyně nežádala o přítomnost doprovodu u samotného zákroku. Podle soudu není zřejmé, jak by doprovod mohl poškodit zařízení nemocnice a jak by mohl narušit uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky zaměstnanců. Nemocnice ani neuvádí, jaké jsou možnosti minimalizace hygienicko-epidemického rizika, které jsou využívány v případě studentů medicíny.
Podle odvolacího soudu rozhodl soud 1. stupně o návrhu mechanicky a bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Soud prvního stupně se spokojil s nekonkrétními a nepřesvědčivými důvody žalované nemocnice, aniž by dostatečně zohlednil nejen zákonem dané právo žalobkyně, ale i její specifické zdravotní (psychiatrické) potřeby. Odvolací soud odmítl i argument, že si žalobkyně může zvolit jiné zdravotnické zařízení, neboť práva a povinnosti dle zákona o zdravotních službách se vztahují na všechny pacienty a poskytovatele zdravotních služeb.
Soud prvního stupně ovšem po zrušení svého rozhodnutí i podruhé rozhodl o zamítnutí návrhu na předběžné opatření. Mimo jiné to odůvodnil tím, že den operace již uplynul, ale i tak shledal, že přítomnost doprovodu na operačním sále je vysoce nežádoucí.
Žalobkyně se nakonec rozhodla zákrok nepodstoupit bez přítomnosti doprovodu, nežádat o náhradní termíny a vyčkat na rozhodnutí soudu ve věci samé. Proběhlo několik soudních jednání a nakonec soud žalobu zamítl s absurdním odůvodněním, že k zásahu do osobnostních práv žalobkyně nedošlo, neboť nedošlo k předmětnému operačnímu zákroku. Podle soudu má být přítomnost doprovodu výjimkou a nikoliv pravidlem. Dále se soud opřel do „aktivistického přístupu prezentovaného spolkem Juno Moneta“.
Žalobkyně proti rozsudku podala odvolání, ve kterém namítla, že soud nedůvodně upřednostnil zájmy nemocnice před zájmy pacientky, které vznikla významná újma. Dále uvedla, že není zřejmé, jaký je rozdíl z hlediska hygieny, zda nemocnice na operační sál pustí studenty či herce, ale nikoliv doprovod pacientky, která to potřebuje s ohledem na svůj psychický stav. Kritizovala také to, že soud si částečně vykonstruoval skutkový stav a nesprávně a nelogicky vyhodnotil, že pokud k operaci nedošlo, nemohlo dojít ani k zásahu do práv žalobkyně.
Nyní odvolání čeká na rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Photo by Stephen Andrews on Unsplash
]]>Požadavek matky na umožnění své přítomnosti při uvádění dcery do anestezie byl odmítnut s tím, že „hygienická norma na pracovišti nedovoluje tento postup“. Lékařka matce sdělila, že bude muset dceru předat zdravotnímu personálu v čekárně a dále ji už nemůže nijak doprovázet. Jako jediná alternativa jí bylo nabídnuto využít služeb jiného zdravotnického zařízení. Na to, že dívka je na svoji matku fixovaná, že má po předchozím zákroku strach z lékařů a že z toho důvodu nespolupracuje, nemocnice nebrala žádný ohled. Stejně tak nikoho nezajímalo, že je matka ochotna dodržet všechna hygienická opatření, stejně jako personál.
Rodiče dívky se tak dostali před nepříjemnou volbou: buď akceptovat podmínky nemocnice, ale s rizikem traumatizace nezletilé, nebo odložit zákrok, který přitom ze zdravotních důvodů nebylo možné odkládat a který provádí jen málo pracovišť. Nakonec se rozhodli pro zákrok, ale zároveň se pokusili bránit zájmy nezletilé soudně. Návrhu na předběžné opatření soud nevyhověl, takže dívka musela být při uvádění do anestezie bez své mámy. Případ tím však neskončil a je projednáván jako žaloba na ochranu osobnosti.
Žalobou a jejím následným doplněním se matka s dcerou po FN Motol domáhají omluvy za zásah do jejich práv – do práva nezletilé na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce a na ochranu zdraví a do jejího práva, aby bylo jednáno v jejím nejlepším zájmu, a do rodičovských práv matky. Argumentace spočívala mimo jiné v tom, že přítomnost matky byla v nejlepším zájmu nezletilé a v souladu s jejími emocionálními potřebami, jedná se o zákonné právo dle § 28 odst. 3 písm. e) bod 1. zákona o zdravotních službách, které nemůže být popřeno vnitřním řádem nemocnice, úplný zákaz je svévolný a nepřiměřený. K žalobě byla doložena 4 čestná prohlášení jiných rodičů ohledně toho, že v jiných nemocnicích nebo na jiném oddělení FN Motol byla přítomnost rodiče na operačním sále umožněna a že to mělo pozitivní dopad na psychiku dítěte.
Opatrovnický soud schválil podání žaloby na ochranu osobnosti za nezletilou, protože neshledal, že by šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a podání žaloby shledal v zájmu nezletilé.
Žalovaná nemocnice se k žalobě vyjádřila velmi ostrým až arogantním způsobem prostřednictvím své právní zástupkyně Lenky Tesky Arnoštové. Například v ní obviňuje rodiče ze zanedbání péče o nezletilou, což údajně bylo důvodem zákroku. Také obviňuje matku, že jí nejde o nezletilou, ale o odčinění svých „domnělých duševních útrap“. Kromě původně uváděných hygienických důvodů pro odepření přítomnosti matky nemocnice vymýšlí nové až úsměvné důvody, například by matka mohla poškodit přístroje, pro přítomnost matky není na sále dost místa, přítomnost matky by představovala „zcela zjevně nepřiměřené a nedůvodné riziko“ a také „by nepřípustně zvyšovala pravděpodobnost ohrožení života a zdraví pacienta“.
V červnu 2023 se konalo první soudní jednání před Obvodním soudem pro Prahu 5, na kterém soudkyně Eva Harmachová podivným způsobem vyloučila veřejnost, i když to žalobkyně nenavrhovaly a naopak prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřily nesouhlas.
Byly čteny listinné důkazy. Právní zástupkyně nemocnice Lenka Teska Arnoštová pokračovala ve výčtu absurdních důvodů, proč nemocnice nemohla žalobkyním vyhovět, například se snažila tvrdit, že by kvůli tomu nemocnice nezvládla ošetřit tolik pacientů nebo hledala zástupné důvody, proč u císařského řezu doprovod být může, ale u dentálního ošetření to možné není. Také navrhovala, aby na nezletilou byl zpracován znalecký posudek z oboru dětské psychiatrie, nad čímž se pozastavila i soudkyně.
Další jednání proběhlo v září 2023, kde byly vyslechnuty lékařky nemocnice – anestezioložka a stomatoložka a také matka dítěte. Lékařky například uvedly, že některé děti se při svém předání personálu na operační sál bojí, vzdorují a brečí, ale že se lékařky domnívají, že to psychologické dopady na děti nemá. Matka holčičky uvedla, že její dcerka při předávání personálu plakala a nechtěla se matky pustit. Matka by si přála, aby se bral ohled na děti a aby rodiče mohli doprovázet své děti, které by tak byly mnohem víc v klidu.
Na dalším jednání v listopadu 2023 bude vyslechnuta nemocniční hygienička a budou provedeny další důkazy.
Photo by Caroline Hernandez on Unsplash
]]>Nabízíme vzor dokumentu, který pomůže v první komunikaci se zaměstnavatelem.
Vzor ke stažení zde (upravujte žlutě zabarvená místa, následně zabarvení zrušte):
]]>Existují však také děti, které nejsou očkovány z důvodu víry nebo výhrady svědomí rodičů. Ti mohou žádat o uznání výhrady svědomí pro přijetí dítěte do mateřské školy či jiného předškolního zařízení.
Nejvyšší správní soud v prosinci 2020 dovodil, že ředitelé mateřských škol se těmito výhradami víry či svědomí musí zabývat. Přesněji řečeno musí, při dodržení principu proporcionality, poměřovat kvalitu a přesvědčivost tvrzení žadatele, jenž uplatňuje výhradu svědomí, vůči maximálně akcentovanému zájmu společnosti na ochraně veřejného zdraví a ochraně zdraví a práv ostatních dětí přijatých ke vzdělávání do MŠ.
Sami rodiče mohou tedy žádat o přijetí dítěte do MŠ a odkazovat se na výhradu svědomí či víry. Bude velmi záležet na ředitelích mateřských škol, na jejich přístupu a odhodlání provádět nové kroky ku prospěchu dětí. Za Rozalio však raději mírníme nadšení – je možné, že v praxi se začnou děti přijímat až s dalšími vyhranými soudy. Pokud rodiče podávají žádost o uznání výhrady svědomí či víry, je nutno počítat i s jejím zamítnutím a s následným odvoláním a případně žalobou. Přičemž soudy mohou skončit až v době, kdy jejich dítě bude již školou povinné. Nezbývá však, než se situaci postavit a změnu vydobýt alespoň pro další děti. Rozalio je připraveno pomoci rodičům s každým krokem a podpořit je v tom, aby to dotáhli co nejdále. Spatřujeme v tom příležitost ke změně systému očkování.
Rady a tipy, jak napsat žádost o výjimku k přijetí dítěte do MŠ:
Tip č. 0: Domluvte si s vedením zařízení (ředitelkou či ředitelem) schůzku a proberte situaci osobně. Je dobré vedení MŠ osobně ujistit, že přijetí vašeho dítěte je možné, a poskytnout návod, jak se s tím vypořádat, aby bylo chráněno před případnou pokutou. Manuál pro ředitele najdete ZDE.
I. ŽÁDOST PIŠTE ZA VÁS RODIČE I ZA DÍTĚ
Je důležité vědět, že žadatelem jste vy rodiče, ale zvlášť i vaše nezletilé dítě. Pište žádost za oba subjekty, jménem vaším i jménem dítěte!
Dítě uplatňuje žádost k přijetí k předškolnímu vzdělávání a žádá o zohlednění výhrady svědomí rodičů a rodiče žádají o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání a uplatňují výhradu svědomí – postačí na to jeden dobře formulovaný dokument (nemusíte toto podávat samostatně).
Odůvodnění: Za ohrožení ochrany veřejného zdraví v souvislosti s neočkováním může být postižen pouze a jedině rodič nezletilého dítěte, který příslušnou zákonnou normu svým činem porušil.
Oficiálně platí, že omezovat nenaočkované dítě na jeho vlastních základních právech a svobodách lze pouze tam, kde jeho fyzická přítomnost v kolektivu představuje nezanedbatelné ohrožení zdravotního stavu jiných osob a dětí.
Vedení MŠ by se tedy mělo zajímat o míru ohrožení zdravotního stavu jiných dětí v případě, kdy budou pobývat část dne s jedním nenaočkovaným dítětem navíc.
Vzory žádostí najdete v článku ZDE.
II. PEVNÉ ROZHODNUTÍ
Dejte vedení MŠ najevo, že svým rozhodnutím – ať už bude jakékoliv – na celkovém počtu nenaočkovaných dětí v ČR vůbec nic nezmění.
Tím mu dáte právní jistotu, že nemůže ohrozit systém povinného očkování v ČR jako takový, ani jej ochránit. Vaše ujištění ho podpoří v případné nejistotě. Použijte větu:
„Správnímu orgánu dávám na vědomí své pevné rozhodnutí, že stav očkování mého dítěte zůstane stejný bez ohledu na to, jakým způsobem bude o této žádosti a žádosti o …. (např. přijetí dítěte do mateřské školy) … rozhodnuto.“
III. VÝHRADA VÍRY I SVĚDOMÍ NAJEDNOU
Pokud budete v žádosti uplatňovat současně důvody své víry i svého svědomí, učiňte tak vždy odděleně a tyto argumenty navzájem nespojujte dohromady. K argumentaci vírou si přečtěte článek ZDE (na konci celého dokumentu).
IV. ODŮVODNĚNÍ VÝHRADY SVĚDOMÍ
Výhrada svědomí musí naplňovat 4 podmínky najednou.
42. Z existence výše citovaného nálezu a jeho posouzení problematiky v ústavněprávní rovině (b. 28) vyplývají následující postuláty na oprávněnost světské výhrady svědomí, jež musí být naplněny kumulativně. Jsou jimi (1) ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí, (2) naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí, (3) konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby a (4) společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít.
43. Ústavní soud požaduje, aby v případě splnění všech nastolených požadavků nebylo trváno na povinném očkování dané osoby, tedy aby očkovací povinnost nebyla vůči ní sankcionována, případně jinak vynucována. Explicitně to plyne z příslušných pasáží jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06 (část IV. ab initio, část IV./d tamtéž, zde b. 29), kde se s kogentním akcentem uvádí, že orgán veřejné moci rozhodující o očkovací povinnosti „musí (…) vzít v potaz výjimečné stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování“, a v případě existence okolností, zásadně hovořících pro zachování autonomie dané osoby, orgán veřejné moci pak i při vnímání konkrétně působícího veřejného zájmu „nesmí (…) povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat“.
Každou z podmínek musíte v žádosti konkretizovat a dát jí náležitou váhu. Vedení MŠ musíte přesvědčit, že všechny podmínky jsou splněny.
1. podmínka: Ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí
Splnění této první podmínky je snadné a v principu automatické, pokud nedojde k hrubé chybě formulace žádosti. Samotný ÚS k tomu uvádí:
44. Ústavní relevance tvrzení, která jsou obsahem světské výhrady svědomí projevené vůči povinnému očkování, je v posuzované věci naplněna již samotnou kolizí ochrany veřejného zdraví a zdraví osoby, v jejíž prospěch je výhrada svědomí uplatněna (srov. čl. 31 Listiny). Pominout nelze ani tvrzení rodičů o zásahu do jejich práva na rodičovskou péči, garantovaného v čl. 32 odst. 4 Listiny, byť omezitelného zákonem. Imanentním aspektem případu zůstává čl. 15 odst. 1 o svobodě svědomí, resp. přesvědčení nositelů základního práva. Opomenout nelze rovněž často opakovaný argument o očkování jako zásahu do tělesné integrity ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny, i když je zde „ve hře“ nejen nedotknutelnost osoby, ale i (či snad ještě více) aspekt vpravené vakcíny s dlouhodobými účinky do těla s dopadem na zdraví osoby ve smyslu čl. 31 Listiny. Ve všech případech se navíc jedná o základní práva způsobilá ke vzájemnému poměřování (optimalizaci).
Tato tvrzení je potřebné ve vhodné formě a formulaci v žádosti nějak uvést, aby věc v podstatě zřejmá byla i formálně jednoznačně podložená. Již samotné tvrzení vašeho práva na uplatnění výhrady svědomí vůči povinnému očkování v podstatě naplňuje tuto podmínku, ale je vhodné to (pro jistotu) o něco rozšířit. Vodítkem vám může být zmíněné vyjádření Ústavního soudu.
2. podmínka: Naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí
Tato podmínka leží na výhradně subjektivním posouzení vašich tvrzení a případně přiložených důkazů.
45. Naléhavost důvodů namítaných v rámci výhrady svědomí proti povinné vakcinaci zůstává beze vší pochybnosti v rovině subjektivní. Jde o ono příslovečné „tady a teď“, jež brání bezvýjimečnému podrobení se příkazu zákona. Varietu obsahů námitky je zde nesnadno vymezit; nepochybně mezi ně potenciálně patří i přesvědčení, že může dojít k nevratnému poškození zdraví osoby blízké. Jedná-li se o nezletilého reprezentovaného zákonným zástupcem, musí být zohledněny konkrétní aspekty jeho zájmu na neprovedení vakcinace.
Při sepisování argumentů k této podmínce počítejte již dopředu s tím, že vedení MŠ ji může odmítnout se slovy: „Důvody uvedené v žádosti nejsou dostatečně naléhavé.“
Proto žádost formulujte tak, aby bylo možné se takovému postupu následně bránit. Vedení MŠ má totiž povinnost nejen vyjádřit svůj konečný názor, ale vyrovnat se s tím, proč konkrétní důvody, které jste uvedli, nepovažuje za naléhavé.
Ideální je používat odrážky či čísla, aby bylo zřetelné, kolik je důkazů a jak přesně zní.
Z bodu 45 nálezu ÚS jasně vyplývá význam tvrzení, že: jste přesvědčeni, že by mohlo dojít k nevratnému poškození zdraví vašeho dítěte. Je však nutné náležitě zdůvodnit vaše obavy. Zkuste si zodpovědět otázku: proč by zrovna u vašeho dítěte mělo podstoupením očkování dojít k poškození zdraví? Máte v rodině takové zkušenosti? Je vaše dítě jinak nemocné či reaguje nějak netypicky na nějaké látky? Jsou jeho přímí příbuzní vážně nemocní a existuje možnost, že byste u něj očkováním zvýšili riziko tohoto onemocnění?
Poznámka: K dispozici je dnes celá řada vědeckých prací a důkazů o tom, že existují vrozené predispozice k vyššímu riziku nežádoucích účinků očkování právě u osob s pozitivní rodinnou alergologickou a imunologickou anamnézou. Velmi dobře také víme, že některé ne zcela optimálně účinné vakcíny mají silnější Th2 stimulační profil a z toho důvodu vyšší riziko právě indukce autoimunitních reakcí i poškození. Důkazy těchto skutečnosti v žádosti nepředkládejte. Pokud to dokážete, můžete na svou podporu uvést třeba 3-4 citační odkazy, ale texty plných vědeckých studií nepoužívejte. Pokud to bude MŠ považovat za významné pro své rozhodnutí, má v každém případě procesní povinnost vás vyzvat k doplnění žádosti o důkazy vašich tvrzení. Bude poté pro MŠ velký problém vyrovnat se s odbornými zdroji v cizích jazycích, kterých od vás může obdržet i desítky. Bylo by totiž zcela nepřiměřené, aby po vás pro jejich uznatelnost požadovalo zajistit překlad do českého jazyka.
V tomto bodě uveďte další důkazy, které vám brání nechat dítěti aplikovat očkovací látku, např.:
Třetí podmínka: Konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby
Tato podmínka se může jevit problematická spíše zdánlivě. Ústavní soud přibližuje její naplnění tímto způsobem:
46. Přesvědčivost a konzistentnost tvrzení podporujících výhradu sekulárního svědomí je zapotřebí posuzovat ad personam a nelze je podrobit postulátu objektivní pravdivosti; obsah těchto tvrzení nesmí postrádat hodnotový náboj a příkře protiřečit společenskému prostředí, obstát však musí především před jejich nositelem a jeho nejbližšími. Ústavní soud již dříve (b. 28) požadoval, aby autor výhrady komunikoval s příslušným orgánem veřejné moci, tj. aby neospravedlňoval své přesvědčení teprve v pozdější fázi řízení. To platí i nadále, přičemž samozřejmostí musí být jednoznačnost a patřičná (přiměřená) srozumitelnost projevu svědomí dané osoby.
Je nezbytné a důležité, aby výhrada svědomí byla uplatněna včas. Pokud se očkování (doočkování) skutečně příčí vašemu svědomí, víte to samozřejmě již před podáním každé takové žádosti. Pokud se mu příčí naléhavě, poté by vás to mělo logicky vést k tomu, že své naléhavé důvody uvedete ihned a nenecháte si je „až na později“ nebo „do zálohy“, kdyby něco jiného nevyšlo. To totiž prokazatelně oslabuje vaše subjektivní vnímání jejich naléhavosti a mohlo by být použito (úspěšně) proti vám.
Na konzistentnost a přesvědčivost vaší argumentace lze podat těžko nějaký metodický recept. Buďte zkrátka důrazní, přesvědčiví a jednoznační ve svých tvrzeních, líčeních a popisech. Vložte do toho všeho emocionální náboj, který prakticky všichni dotčení rodiče mají.
Značnou výhodu proto mají rodiče, kteří podali vysvětlení k neočkování již dříve, a to svému pediatrovi nebo ve správním řízení o přestupku s KHS, a mohou se na něj odkazovat a čerpat z něj.
Čtvrtá podmínka: Společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít
U této podmínky je podstatné, že její naplnění vlastně vůbec neleží ve vaší argumentaci, nýbrž na argumentaci vedení MŠ, které o žádosti rozhoduje. Právě to si má být vědomo společenských dopadů udělení výjimky.
Pro vedení MŠ bude těžké tvrdit, že udělení takové výjimky, jakou požadujete, již příliš ohrožuje principy ochrany veřejného zdraví.
Nicméně abyste vedení MŠ podpořili ve vyhodnocování společenského dopadu přijetí vaší žádosti, vyzvěte ho, aby ve svém rozhodnutí o vaší žádosti uvážilo a zohlednilo následující okolnosti a odpovědělo na ně:
a) Jaký je počet dětí ve školce, které mají lékařem uznanou kontraindikaci k očkování?
b) Jaký je počet dětí ve školce, které nejsou naočkovány podle očkovacího kalendáře ČR, ale které do školky musí chodit v rámci státem nařízené povinné předškolní docházky?
c) Jaký je počet dětí ve školce, které jsou povinně očkované, ale u kterých vakcíny primárně selhaly a tyto děti proto nejsou účinně chráněné?
d) Jaký je počet dospělých ve školce, kteří z důvodu vyprchání protilátek již nejsou podstoupeným povinným očkováním chráněni?
e) Jaký je počet dospělých ve školce, kteří nebyli naočkováni proti všem devíti dnes povinně očkovaným onemocněním v ČR (tetanus, záškrt, černý kašel, hepatitida B, hemofily B, dětská obrna, spalničky, příušnice, zarděnky), nebo osob, které nemohou prodělání všech těchto devíti onemocnění prokázat?
f) V kolika případech bylo za posledních 20 let v ČR příčinou lokální epidemie v mateřské škole nenaočkované dítě, o jaké onemocnění se konkrétně jednalo a kolik dalších dětí se v takovém případě nakazilo nebo onemocnělo?
g) Zvýší přítomnost vašeho nenaočkovaného dítěte v kolektivu zdravotní riziko ostatním dětem pouze zanedbatelným, nebo již nezanedbatelným způsobem oproti riziku, kterému by byly vystaveny bez udělení výjimky?
h) O kolik procent se zvýší roční riziko nákazy nejrizikovějšího dítěte ve školce tím prostým faktem, že do školky přibude jedno nenaočkované dítě navíc? (A to ke každé nemoci zvlášť.)
i) Pokud nepřítomnost nenaočkovaných dětí ve školkách nikoho významněji na zdraví neohrožuje v Rakousku či v Polsku, proč by tomu mělo být v ČR právě naopak? (Základní lidská práva jsou jenom jedna, jsou obsahově stejná a jsou společná všem. Není důvod, proč by měla mít jiný obsah v různých zemích.)
Dále dodejte vedení MŠ odborné publikace, studie, články, které podporují vaše rozhodnutí o neočkování, a další věcné argumenty; srovnejte například represe vůči neočkovaným dětem u nás a v sousedních státech.
V. Formální náležitosti žádosti
Žádost o uznání výjimky svědomí podávejte odděleně od klasické žádosti o přijetí dítěte (vzory žádostí o přijetí ZDE). Jeden dokument bude tedy samotná přihláška do školky, druhý žádost o uznání výhrady svědomí (či víry). Je vhodné přimět vedení MŠ, aby o žádosti o uznání výjimky rozhodovalo samostatně. V žádosti o přijetí dítěte se již pouze odkažte na samostatně přiloženou žádost o uznání výjimky svědomí. Tento postup má určité výhody v případě, kdy je žádost odmítnuta a věc se dále řeší v odvolání či ve správním soudnictví.
Uveďte ve své žádosti explicitně, že při jakýchkoliv nejasnostech či pochybnostech a při potřebě dalšího objasnění či ozřejmění některých skutečností a tvrzení jste připraveni takové informace podat a doplnit.
Samozřejmě nezapomeňte na nutné formality. Uveďte adresáta, žadatele (své dítě a sebe jako jeho zákonného zástupce), označte věc žádosti i to, co žádáte, uveďte odůvodnění, dataci a místo žádosti a svůj podpis.
Vždy zasílejte doporučeně poštou nebo datovou schránkou. Nenoste nic nikam osobně, aby se to náhodou neztratilo. Na závěr žádosti uveďte i přehledný seznam listinných důkazů, které k ní přikládáte.
Slovo závěrem
Pro dotčení svědomí jsou podstatné zkušenosti, osobní zážitky, prožitky, emotivní reakce. Prakticky lze říci, že výjimku svědomí nelze uznat na základě toho, že rodič něco četl, někde se vzdělal, něco si dovodil a dal do logických souvislostí a nyní už nechce očkovat. Dotčení svědomí má „hlubší životní charakter“. Pro vaši argumentaci v žádosti je mnohem důležitější a významnější, pokud jste se svým dítětem strávili několik bezesných nocí poté, co se po očkování zmítalo v horečkách, nebo jste ho dokonce museli nechat sanitou odvézt na pohotovost, a měli jste tedy velký strach o jeho život a zdraví, než že jste viděli tři klíčové dokumenty popisující mechanismy nežádoucích účinků očkování na YouTube. Je mnohem důležitější, že jste předsedou nebo aktivním členem organizace, která je v pravidelném kontaktu s lidmi tragicky zasaženými očkováním, než že jste imunolog. Je mnohem důležitější, že jste laborant, který přímo osobně poznal zákulisí manipulace s výsledky klinických studií při výzkumu vakcín, než že jste vědec, který o nějakém tématu napsal uznávaný kritický článek. Vaše osobní prožitky týkající se nežádoucích důsledků očkování v nejbližším okolí jsou významnější než vaše teoretické znalosti toho, co vše by mohlo třeba nastat. S tímto je nutné přemýšlet nikoliv o tom, co v žádosti máte uvést (tam uveďte všechno, co jen můžete), ale jaké věci máte především zdůraznit a o které opřít a dovodit dotčení svého svědomí. Tedy co hlavně uvést ve své žádosti.
Dobře sepsaná žádost o uznání výjimky svědomí nemůže mít pár vět a jeden strohý odstavec věcné argumentace. Jejím cílem je přesvědčit vedení MŠ, že si tuto výjimku opravdu můžete nárokovat. Práce kvapná vám zde bude skutečně málo platná. Stejně tak různé mustry šířené na internetu mohou být spíše ke škodě věci (pokud nepůjde pouze o mustry formálního zpracování a osnovy žádosti). Této žádosti je opravdu potřeba věnovat péči a pozornost a zpracovat si ji individuálně právě pro sebe. Každý má své vlastní reálie a zkušenosti. Svědomí každého bylo dotčeno za odlišných okolností.
Vzory žádostí (technický i výjimku) o přijetí dítěte do MŠ naleznete ZDE.
Manuál pro ředitele najdete ZDE.
Při sepisování tohoto textu jsme vycházeli z materiálu MUDr. Jana Vavrečky, kterému za něj velmi děkujeme! Celý materiál doporučujeme přečíst ZDE.
]]>Při ústním jednání bývá obvykle za KHS přítomen pracovník úřadu, právník a pracovník z oddělení epidemiologie. Na pohovor si ideálně dopředu připravte písemné vyjádření, ve kterém popište všechny důvody, které vás k nenaočkování dítěte vedly, nebo si připravte své argumenty alespoň v bodech a na jednání je předneste. To, co řeknete, musí být zaprotokolováno, v protokolu tedy vaše argumenty budou uvedeny. Opřete se o osobní zkušenosti (rodinná anamnéza, předchozí negativní zkušenosti s očkováním), ale také o teoretické důvody (složení vakcín, nedostatek studií apod.). Požadujte založení svého písemného vyjádření do spisu. Při ústním pohovoru se na něj můžete odvolávat.
U přestupku existuje promlčecí lhůta v délce jednoho roku, která počíná běžet následující den ode dne spáchání přestupku, v případě očkování jde o horní hranici termínu, do kterého má být dítě plně naočkováno – hexavakcínou do 13 měsíců, MMR vakcínou do 18 měsíců věku, tj. 18 měsíců + 12 měsíců = 30 měsíců, je-li přestupkové řízení zahájeno později než ve věku 30 měsíců vašeho dítěte, přestupek je promlčen a pokutu nelze uložit.
KHS vám velmi pravděpodobně udělí pokutu, přičemž se může vést (a většinou vede) společné řízení, ale proti každému rodiči. Pokutu lze uložit až do výše 10 000 Kč pro každého z rodičů, plus správní poplatek ve výši 1000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se můžete do 15 dnů od jeho doručení odvolat k Ministerstvu zdravotnictví (MZ). Povinnost zaplacení pokuty se tak odkládá až do rozhodnutí MZ, které může pokutu potvrdit, snížit, nebo zrušit. Nemůže ji navýšit!
V odvolání rozporujte všechna tvrzení KHS, se kterými nesouhlasíte.
Pokud MZ odvolání zamítne, jste povinni stanovenou pokutu uhradit do 15 dnů, nebo můžete požádat o splátkový kalendář. Můžete také podat správní žalobu (ta ale nemá odkladného účinku, o ten se musí požádat u soudu zvlášť).
Podrobnější informace najdete v rozsáhlém textu níže nebo nám napište na [email protected], kde vám s vyjádřením, odvoláním nebo čímkoliv dalším rádi pomohou.
V případě, že vás kontaktuje hygienická stanice (nejčastěji formou oznámení o zahájení řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání), je důležité jí zaslat nebo předat vaše vyjádření s vysvětlením důvodů neočkování s důrazem na to, že spočívají ve svobodě myšlení a svědomí. Pokud Vám hygienická stanice rovnou uloží pokutu příkazem, je potřeba nejprve podat proti takovému rozhodnutí odpor, čímž bude zahájeno běžné řízení o přestupku. V případě zahájení řízení o přestupku máte právo u hygienické stanice nahlédnout do spisu, který si o vás vede a ve kterém shromažďuje podklady. Na základě toho můžete navrhovat důkazy (např. ke zdravotnímu stavu dítěte, pokud byly dány kontraindikace). Můžete zde ale i zjistit, zda vás úřadu udal dětský lékař, což by bylo porušení jeho povinné mlčenlivosti, na které si můžete stěžovat u České lékařské komory nebo u odboru zdravotnictví příslušného krajského úřadu.
Hygienická stanice si vás také předvolá na ústní jednání. Pokud se ho zúčastníte, je vhodné si průběh jednání nahrávat na diktafon (tajně bez upozornění) kvůli možnému nátlaku ze strany úředníků, který není ničím výjimečným a na který si můžete stěžovat nadřízeným nebo i u veřejného ochránce práv. Pokud se jednání nechcete účastnit (právě z důvodu vyhnutí se nepříjemnému nátlaku), můžete se omluvit a odůvodnit to tímto způsobem: „Na ústní jednání se nedostavíme z důvodu využití svého práva dle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na odepření výpovědi. Věc můžete projednat v naší nepřítomnosti. Jsme předvoláni pouze jako podezřelí ze spáchání přestupku a využíváme svého práva odepřít výpověď. Zároveň v předvolání nebyl uveden jiný právní důvod, u kterého by nebylo možné odepřít osobní účast. Pokud by bylo předmětem ústního jednání poučení o očkování, uvádíme, že jsme plně poučeni, a to na základě vlastního vyhledávání informací i informování od dětského lékaře, který má tuto povinnost ze zákona. Právo podezřelého z přestupku odepřít osobní účast na jednání vyložil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/2008: vyplývá-li z dosud zjištěných skutečností závěr, že předvolaný je pravděpodobným pachatelem přestupku, je vynucování jeho přítomnosti za účelem poskytnutí výpovědi, a to pomocí sankcí, problematické z důvodů porušení jeho práva garantovaného mu čl. 6odst. 1 Úmluvy [o ochraně lidských práv a základních svobod]“. Hygienická stanice Vás nemůže donutit k očkování, může vám pouze uložit pokutu v případě, že dospěje k názoru, že jste se dopustili přestupku. Nicméně vy byste měli využít v řízení všech argumentů ve svůj prospěch, zejména rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterého nelze rodiče sankcionovat ve výjimečném případě, kdy je očkování v rozporu s jejich myšlením a svědomím.
Sociální pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí vás budou kontaktovat typicky v případě, že jim neočkování dítěte oznámil dětský lékař. Děje se tak na základě zákona, podle kterého lékaři mohou a musí hlásit podezření na zanedbávání péče o dítě. Neočkování dítěte lékaři často jako zanedbávání lékařské péče vnímají, proto tyto případy hlásí, i když je to nepřiměřené. Sociální pracovnice pak vyžadují vysvětlení postoje rodičů a někdy se je snaží přimět k očkování. Nesmí však na rodiče vyvíjet nepřiměřený nátlak nebo dokonce vyhrožovat odebráním dětí. Takové praktiky v minulosti označil veřejný ochránce práv za zcela nepřijatelné a v rozporu se zájmem dítěte, a tedy i v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Z kontaktu se sociálními pracovnicemi není třeba mít obavy, protože prakticky jde jen o vysvětlení postoje rodičů a orgán sociálně-právní ochrany dětí nemá žádný prostředek, jak rodiče donutit k očkování.
Vyjádření níže je pouze vzorem, optimální je napsat vlastní vyjádření svými vlastními slovy. Zejména pokud jde o přestupkové řízení před hygienickou stanicí, je vhodné nedat úředníkům šanci, aby mohli tvrdit, že nejde o skutečný postoj rodičů, ale o text stažený z internetu. Text také můžete rozšířit o další vaše argumenty a informace k vašemu případu. Můžete podrobněji uvést jaké informace k očkování jste si vyhledali a nastudovali, a odkázat i na odborné texty či předchozí zkušenosti s očkováním vaše nebo vašich známých. Můžete popsat váš životní styl, léčebné postupy, které praktikujete, zdravotní stav dítěte, případnou genetickou zátěž v rodině apod.
Vzorový text je formulován jako univerzální, ale vy jej též můžete přizpůsobit podle toho, komu je určen – zda pediatrovi, hygienické stanici nebo sociálním pracovnicím. U dětského lékaře můžete akcentovat, že jste z jeho strany byli nedostatečně poučeni, že vám nenabídl alternativy (např. jiné očkovací schéma nebo jiné vakcíny) nebo že on sám nechce za případné nežádoucí účinky převzít odpovědnost. V případě hygienické stanice můžete zdůraznit, že z vaší strany nejde o přestupek, že vaše jednání postrádá společenskou nebezpečnost a že se jednáním naopak snažíte bránit škodám na zdraví dítěte. Také můžete v textu navrhovat důkazy. A v případě vyjádření pro orgán sociálně-právní ochrany dětí je namístě zdůraznit, že nejde o žádné zanedbávání péče o dítě, ale naopak o pečlivý a informovaný přístup v zájmu dítěte.
Jana a Jan Noví
zákonní zástupci nezletilé Anny Nové, nar. 29. 11. 2013
Francouzská 30
11010 Praha 1
Jméno a adresa ordinace dětského lékaře
nebo
adresa příslušné hygienické stanice
nebo
adresa orgánu sociálně-právní ochrany dětí
V Praze dne 1. 3. 2014
Vyjádření k neočkování nezletilé
K neočkování naší dcery Anny Nové, nar. 29. listopadu 2013, proti tetanu, černému kašli, záškrtu, virové hepatitidě B, přenosné dětské obrně a haemophilus influenzae b uvádíme následující:
Odvoláváme se na naše základní právo na svobodu myšlení a svědomí a na naše právo rodičů pečovat o děti v souladu s tímto myšlením a svědomím a rovněž na právo naší dcery na tuto naši rodičovskou péči.
Na základě prostudování mnoha informací jsme dospěli k uváženému a pevnému přesvědčení, že očkování není v zájmu naší dcery a ochrany jejího zdraví, a naše svědomí nám nedovoluje ji nechat očkovat. Nejedná se o zanedbávání péče o ni,ale naopak o výsledek důkladného zvažování jejích zájmů a všech pro a proti očkování. Toto přesvědčení má jak racionální, tak i filosofickou povahu.
Je známo, že očkování způsobuje velké množství závažných nežádoucích účinků (neurologická a autoimunitní poškození, diabetes, alergie, ekzémy) a v nejhorším případě i smrt. Vakcíny obsahují toxické látky nebo jejich zbytky. Nežádoucí účinky nejsou dostatečně sledovány. Neexistují žádné dlouhodobé a objektivní studie, které by prokazovaly, že přínos očkování v populaci převažuje nad jeho riziky. Výhody očkování a jeho účinnost jsou sporné. Očkovacímu systému v České republice, který je pod vlivem farmaceutického průmyslu, nedůvěřujeme.
Jsme příznivci zdravého životního stylu a přirozených léčebných přístupů. Podle našeho přesvědčení je pro dítě nejlepší přirozeně vytvořená imunita, kterou by očkování mohlo narušit a trvale ji poškodit.
S ohledem na to, že rizika spojená s očkováním nejsou zanedbatelná a že stát nepřevzal odpovědnost za škodu na zdraví způsobenou nežádoucímu účinky očkování, je v rozporu s právem na zdraví naší dcery, aby byla nucena k očkování a vystavena tak riziku bez možnosti odškodnění.
Kromě toho jsou vakcíny vyráběny za použití laboratorních zvířat, což považujeme za eticky problematické.
Odkazujeme na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 449/06 ze dne3. 2. 2011, podle kterého nelze povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat ve výjimečných případech, kdy existují zásadní ústavně relevantní důvody, jako je např. víra a přesvědčení rodičů. Právě taková výjimka plně dopadá i na náš případ.
Jana Nová Jan Nový
]]>Vážená paní doktorko,
rozhodli jsme se podstoupit povinné očkování naší dcery/syna …………….. (RČ ……………….) proti 6 infekčním onemocněním, jak je naší povinností uloženou vyhláškou Ministerstva zdravotnictví.
Avšak poté, co jsme se začali zabývat vlastnostmi vakcín, kterými by mohlo být očkování provedeno, zásadně odmítáme podstoupení očkování všemi dostupnými vakcínami na trhu. Tyto vakcíny nemají dle našeho názoru dostatečně vědecky vyloučené závažné nežádoucí účinky a imunologická rizika, která se mohou rozvinout v onemocnění s delším časovým odstupem po podání těchto vakcín.
Dále u těchto vakcín není spolehlivě prokázáno, že po jejich podání vzniklé protilátky skutečně zabrání vzniku onemocnění a nepovedou pouze k jeho modifikovanému atypickému průběhu. Dosud známé závažnější vedlejší účinky těchto vakcín jsou častější, než jsme ochotni připustit a akceptovat u naší dcery. Rádi bychom její zdraví ochránili dostatečně účinnou a zároveň dostatečně bezpečnou vakcínou, avšak tyto vakcíny naše očekávání rozhodně nesplňují.
V tomto ohledu jsme přesvědčeni, že po nás není nikdo oprávněn vynucovat provedení očkování právě těmito vakcínami a vnutit nám jejich spotřebu a použití. Dle našeho názoru by právě toto představovalo porušení přinejmenším práva naší dcery na osobní bezpečnost dle čl. 6 Listiny základních práv Evropské Unie.
Žádáme Vás proto o návrh jiné vakcíny, která je po stránce svých vlastností naprosto bezpečná (tj. bez jakýchkoliv nežádoucích účinků) z pohledu známých a vědecky dostatečně prokázaných skutečností a nikoliv pouhých hypotéz a předpokladů.
Žádáme, aby toto „PROHLÁŠENÍ“ bylo archivováno ve zdravotnické dokumentaci naší dcery.
Děkujeme Vám za respektování našich práv a našeho rozhodnutí a za Váš profesionální přístup.
Zákonní zástupci:
]]>Ve věci C‑621/15,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Cour de cassation (Francie) ze dne 12. listopadu 2015, došlým Soudnímu dvoru dne 23. listopadu 2015, v řízení
N. W,
L. W,
C. W
proti
Sanofi Pasteur MSD SNC,
Caisse primaire d’assurance maladie des Hauts-de-Seine,
Carpimko,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení M. Ilešič, předseda senátu, A. Prechal (zpravodajka), A. Rosas, C. Toader a E. Jarašiūnas, soudci,
generální advokát: M. Bobek,
vedoucí soudní kanceláře: V. Giacobbo-Peyronnel, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. listopadu 2016,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za W M. Jéhannin, avocate,
– za Sanofi Pasteur MSD SNC J.-P. Chevallierem a F. Monteret-Amar, avocats,
– za francouzskou vládu D. Colasem, J. Trabandem a A. Maitrepierre, jako zmocněnci,
– za českou vládu J. Vláčilem a M. Smolkem, jako zmocněnci,
– za německou vládu M. Hellmannem a T. Henzem, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi O. Beynet a G. Bragou da Cruz, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 7. března 2017,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 4 směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky (Úř. věst. 1985, L 210, s. 29; Zvl. vyd. 15/01, s. 257).
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi N., L. a C. W (dále jen „W a další“), jednajícím jak vlastním jménem, tak jako dědičky po J. W, a společností Sanofi Pasteur MSD SNC (dále jen „Sanofi Pasteur“), jakož i Caisse primaire d’assurance maladie des Hauts-de-Seine a Carpimko, nezávislou důchodovou a sociální pojišťovnou, ohledně případné odpovědnosti společnosti Sanofi Pasteur za údajně vadnou vakcínu, kterou vyrobila.
Právní rámec
Unijní právo
3 První, druhý, šestý, sedmý a osmnáctý bod odůvodnění směrnice 85/374 znějí takto:
„vzhledem k tomu, že sbližování právních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti výrobce za škodu způsobenou vadou jeho výrobků je nezbytné, protože stávající rozdíly mohou narušovat hospodářskou soutěž, ovlivňovat pohyb zboží v rámci společného trhu a způsobit rozdílný stupeň ochrany spotřebitele proti škodě způsobené vadným výrobkem na jeho zdraví nebo majetku;
vzhledem k tomu, že odpovědnost bez zavinění na straně výrobce je jediným prostředkem, jak přiměřeně řešit problém charakteristický pro vzrůstající technizaci naší doby, tj. spravedlivé rozdělení rizik spojených s moderní technologickou výrobou; […]
vzhledem k tomu, že z důvodu ochrany fyzického zdraví a majetku spotřebitele by se neměla vada výrobku určovat na základě jeho vhodnosti k použití, ale na základě nedostatečné míry bezpečnosti, kterou je veřejnost jako celek oprávněna očekávat; že bezpečnost se posuzuje při vyloučení jakéhokoli nesprávného použití výrobku neodůvodnitelného za daných okolností;
vzhledem k tomu, že spravedlivé rozdělení rizika mezi poškozenou osobu a výrobce znamená, že výrobce by měl mít možnost zprostit se odpovědnosti, pokud předloží důkaz o existenci určitých polehčujících okolností; […]
vzhledem k tomu, že z toho plynoucí harmonizace nemůže být v současnosti úplná, ale otevírá cestu větší harmonizaci; […]“
4 Podle článku 1 směrnice 85/374:
„Výrobce je odpovědný za škodu způsobenou vadou jeho výrobku.“
5 Článek 4 uvedené směrnice stanoví:
„Od poškozené osoby se požaduje, aby prokázala škodu, vadu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou.“
6 Článek 6 odst. 1 této směrnice zní:
„Výrobek je vadný, neposkytuje-li bezpečnost, kterou je osoba oprávněná očekávat, s přihlédnutím ke všem okolnostem, včetně:
a) prezentace výrobku;
b) použití, které lze u výrobku důvodně očekávat;
c) doby uvedení výrobku do oběhu.“
Francouzské právo
7 Článek 1386-1 code civil (občanský zákoník) uvádí:
„Výrobce odpovídá za škodu způsobenou jeho vadným výrobkem bez ohledu na to, zda má smluvní vztah s poškozeným, či nikoli.“
8 Článek 1386-9 občanského zákoníku stanoví:
„Žalobce musí prokázat škodu, vadu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
9 V rámci očkování proti hepatitidě B byla W podána vakcína vyrobená společností Sanofi Pasteur, a to postupně ve třech injekcích dne 26. prosince 1998, 29. ledna 1999 a 8. července 1999. V srpnu 1999 se u W začaly projevovat různé obtíže, které vedly v listopadu 2000 k diagnóze roztroušené sklerózy.
10 Dne 1. března 2005 dospěli soudní znalci k závěru, že roztroušená skleróza, kterou W trpí, mu od 20. ledna 2001 neumožňuje vykonávat nadále výdělečnou činnost. Následně se stav W postupně zhoršoval, až došlo k 90% ztrátě funkčnosti, vyžadující nepřetržitou přítomnost třetí osoby, a to až do jeho úmrtí dne 30. října 2011.
11 V roce 2006 podali W, jakož i W a další, tedy tři jeho rodinní příslušníci, na základě článku 1386-1 a následujících občanského zákoníku návrh na uložení povinnosti společnosti Sanofi Pasteur nahradit škodu, kterou údajně utrpěli z důvodu podání dotčené vakcíny panu W. Na podporu tohoto návrhu uvedli, že krátká doba mezi očkováním a příznaky roztroušené sklerózy, jakož i neexistence osobních a rodinných predispozic W k této nemoci mohou vyvolávat závažné, přesné a shodující se domněnky o vadnosti vakcíny a příčinné souvislosti mezi ní a vznikem uvedené nemoci.
12 V tomto ohledu se opírali o judikaturu Cour de cassation (kasační soud, Francie), podle níž, jak uvádí tento soud ve svém předkládacím rozhodnutí, v oblasti odpovědnosti farmaceutických laboratoří za vakcíny, které vyrábějí, může důkaz existence vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a škodou, která vznikla poškozené osobě, vyplývat ze závažných, přesných a shodujících se domněnek, které svrchovaně posoudí soud rozhodující ve věci samé.
13 Z této judikatury konkrétně vyplývá, že soud, který rozhoduje ve věci samé, může mít při výkonu své svrchované posuzovací pravomoci za to, že skutečnosti, jež uvádí žalobce, jako je doba uplynulá mezi podáním vakcíny a propuknutím nemoci a neexistence osobních ani rodinných predispozic pacienta k dotčené nemoci, představují závažné, přesné a shodující se domněnky, které mohou prokázat vadu vakcíny a existenci příčinné souvislosti mezi vakcínou a předmětnou nemocí, a to navzdory konstatování, že lékařský výzkum nezjistil souvislost mezi očkováním a propuknutím této nemoci.
14 Návrhu rodinných příslušníků W vyhověl tribunal de grande instance de Nanterre (soud prvního stupně v Nanterre, Francie) rozsudkem ze dne 4. září 2009. Tento rozsudek následně zrušil cour d’appel de Versailles (odvolací soud ve Versailles, Francie), který v rozsudku ze dne 10. února 2011 konstatoval, že skutečnosti, kterých se uvedení rodinní příslušníci dovolávali, mohou prokázat závažné, přesné a shodující se domněnky o existenci příčinné souvislosti mezi podáním předmětné vakcíny a propuknutím nemoci, ale nikoliv o existenci vady uvedené vakcíny.
15 Cour de cassation (kasační soud), ke kterému byl podán kasační opravný prostředek proti uvedenému rozsudku, jej rozsudkem ze dne 26. září 2012 zrušil. V posledně zmíněném rozsudku uvedený soud konstatoval, že cour d’appel de Versailles (odvolací soud ve Versailles) tím, že na základě obecných úvah týkajících se poměru přínos/riziko očkování, když z důvodu předchozího výborného zdravotního stavu W uznal neexistenci rodinných predispozic a časovou blízkost mezi očkováním a příznaky nemoci, rozhodl, že existují závažné, přesné a shodující se domněnky umožňující tvrdit, že příčinná souvislost mezi nemocí a podáním vakcíny byla dostatečně prokázána, aniž zkoumal, zda konkrétní okolnosti, které takto uznal, nepředstavují rovněž závažné, přesné a shodující se domněnky, které mohou prokázat vadnost této vakcíny, nedal svému rozhodnutí právní základ.
16 Cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie), který rozhodoval ve věci po jejím vrácení zpět, zrušil výše uvedený rozsudek tribunal de grande instance de Nanterre (soud prvního stupně v Nanterre) a zamítl návrh W a dalších rozsudkem ze dne 7. března 2014. V uvedeném rozsudku tento soud zaprvé uvedl, že neexistuje vědecký konsensus ve prospěch existence příčinné souvislosti mezi očkováním proti hepatitidě B a vznikem roztroušené sklerózy a že všechny vnitrostátní i mezinárodní zdravotnické orgány vyloučily souvislost mezi rizikem postižení demyelinizací centrálních nebo periferních nervů (které je charakteristické pro roztroušenou sklerózu) a takovým očkováním. Zadruhé konstatoval, že z řady lékařských studií vyplývá, že etiologie roztroušené sklerózy není v současnosti známa. Zatřetí nedávná lékařská publikace dospěla k závěru, že při výskytu prvních příznaků roztroušené sklerózy probíhá fyziopatologický proces pravděpodobně již několik měsíců, nebo i několik let. Začtvrté a nakonec uvedený soud poukázal na to, že epidemiologické studie ukazují, že 92 až 95 % osob postižených uvedenou nemocí nemají žádné rodinné predispozice tohoto typu. S ohledem na tyto různé skutečnosti dospěl cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) k závěru, že časová blízkost mezi očkováním a prvními příznaky a neexistence osobních a rodinných predispozic, čehož se dovolává W a další, nemohou představovat spolu ani samostatně závažné, přesné a shodující se domněnky umožňující učinit závěr o existenci příčinné souvislosti mezi předmětným očkováním a nemocí.
17 V tomto kontextu se Cour de cassation, ke kterému podala W a další nový kasační opravný prostředek proti tomuto rozsudku, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Brání článek 4 směrnice [85/374] v oblasti odpovědnosti farmaceutických laboratoří za vakcíny, které vyrábí, způsobu dokazování, podle něhož může mít soud rozhodující ve věci samé v rámci výkonu své svrchované pravomoci rozhodovat o skutkovém stavu, za to, že skutečnosti, jež uvádí navrhovatel, představují závažné, přesné a shodující se domněnky, které mohou prokázat vadu vakcíny a existenci příčinné souvislosti mezi touto vadou a nemocí, a to navzdory konstatování, že lékařský výzkum nezjistil souvislost mezi očkováním vakcínou a propuknutím nemoci?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku, brání článek 4 výše uvedené směrnice 85/374 uplatňování takového systému domněnek, podle něhož je příčinná souvislost mezi vadou přisuzovanou vakcíně a škodou, která vznikla poškozené osobě, považována za prokázanou vždy, když existují určité nepřímé důkazy příčinné souvislosti?
3) V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být článek 4 [směrnice 85/374] vykládán v tom smyslu, že důkaz existence příčinné souvislosti mezi uvedenou vadou a škodou, která vznikla poškozené osobě, jejž má předložit tato osoba, může být považován za předložený pouze v případě, že je tato souvislost prokázána vědeckým způsobem?“
K předběžným otázkám
K první otázce
18 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba článek 4 směrnice 85/374 vykládat v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu režimu dokazování, o jaký se jedná v původním řízení, podle něhož soud rozhodující ve věci samé, pokud projednává žalobu na určení odpovědnosti výrobce vakcíny na základě její údajné vady, může při výkonu posuzovací pravomoci, která je mu v tomto ohledu svěřena, mít za to, že navzdory konstatování, že lékařský výzkum nepotvrdil ani nevyvrátil souvislost mezi podáním předmětné vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozený, představují určité skutkové okolnosti, kterých se dovolává žalobce, závažné, přesné a shodující se nepřímé důkazy umožňující učinit závěr o existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a uvedenou nemocí.
19 Úvodem je třeba připomenout, že i když článek 1 směrnice 85/374 stanoví zásadu, podle níž je výrobce odpovědný za škodu způsobenou vadou jeho výrobku, článek 4 této směrnice upřesňuje, že je věcí poškozené osoby prokázat škodu, vadu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou.
20 Je důležité rovněž připomenout, že podle ustálené judikatury sleduje uvedená směrnice v otázkách, které upravuje, úplnou harmonizaci právních a správních předpisů členských států (rozsudek ze dne 20. listopadu 2014, Novo Nordisk Pharma, C‑310/13, EU:C:2014:2385, bod 23 a citovaná judikatura).
21 Naproti tomu tato směrnice nemá, jak vyplývá z osmnáctého bodu jejího odůvodnění, poslání harmonizovat vyčerpávajícím způsobem oblast odpovědnosti za vadné výrobky nad rámec otázek, které upravuje (ze dne 20. listopadu 2014, Novo Nordisk Pharma, C‑310/13, EU:C:2014:2385, bod 24 a citovaná judikatura).
22 V tomto ohledu je třeba bez dalšího uvést, že směrnice 85/374 neobsahuje definici pojmu „příčinná souvislost“ ve smyslu jejích článků 1 a 4. Pojem „vada“ ve smyslu těchto článků je naproti tomu definován v článku 6 této směrnice.
23 Jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice, vadný je ten výrobek, který neposkytuje bezpečnost, kterou lze oprávněně očekávat, s přihlédnutím ke všem okolnostem, včetně prezentace daného výrobku, použití, které lze u výrobku důvodně očekávat a doby uvedení výrobku do oběhu. Podle šestého bodu odůvodnění této směrnice je třeba toto posouzení provést s ohledem na oprávněná očekávání veřejnosti (rozsudek ze dne 5. března 2015, Boston Scientific Medizintechnik, C‑503/13 a C‑504/13, EU:C:2015:148, bod 37).
24 Kromě toho, pokud jde o dokazování, je třeba zdůraznit, že i když článek 4 směrnice 85/374 stanoví, jak bylo připomenuto v bodě 19 tohoto rozsudku, že důkazní břemeno nese poškozená osoba, ani uvedený článek 4, ani ostatní ustanovení této směrnice se nezabývají jinými aspekty souvisejícími s provedením takového důkazu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2014, Novo Nordisk Pharma, C‑310/13, EU:C:2014:2385, body 25 až 29).
25 Za těchto podmínek je na základě zásady procesní autonomie, a s výhradou zásad rovnocennosti a efektivity, věcí vnitrostátního právního řádu každého členského státu, aby stanovil pravidla dokazování, důkazní prostředky, které jsou před příslušným vnitrostátním soudem přípustné, nebo zásady, kterými se řídí posuzování důkazní síly předložených důkazů tímto soudem, jakož i požadovanou důkazní úroveň (viz obdobně rozsudek ze dne 15. října 2015, Nike European Operations Netherlands, C‑310/14, EU:C:2015:690, body 27 a 28, jakož i rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Eturas a další, C‑74/14, EU:C:2016:42, body 30 a 32).
26 Zásada efektivity konkrétně vyžaduje, pokud jde o procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, aby tyto podmínky v praxi neznemožňovaly nebo nadměrně neztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 10. dubna 2003, Steffensen, C‑276/01, EU:C:2003:228, bod 60 a citovaná judikatura).
27 Pokud jde specificky o směrnici 85/374, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní pravidla dokazování a posuzování důkazů nesmí ohrozit rozložení důkazního břemene, jak je stanoveno v článku 4 této směrnice, a obecně ani účinnost systému odpovědnosti zavedeného uvedenou směrnicí či cíle, které unijní normotvůrce tímto systémem sleduje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2014, Novo Nordisk Pharma, C‑310/13, EU:C:2014:2385, body 26 a 30 a citovaná judikatura).
28 V tomto ohledu je sice pravda, že takový vnitrostátní režim dokazování, jaký je předmětem první otázky, může usnadnit poškozené osobě předložení požadovaných důkazů umožňujících dovolávat se odpovědnosti výrobce. Z tvrzení uvedených v předkládacím rozhodnutí totiž v podstatě vyplývá, že takový režim od poškozené osoby nevyžaduje, aby za všech okolností předložila spolehlivé a nevyvratitelné důkazy o existenci vady výrobku a příčinné souvislosti mezi touto vadou a vzniklou škodou, ale opravňuje soud k tomu, aby případně učinil závěr, že taková existence byla zjištěna na základě souboru nepřímých důkazů, jejichž závažnost, přesnost a to, že se shodují, mu umožňují mít s dostatečně vysokou mírou pravděpodobnost za to, že takový závěr odpovídá skutečnosti.
29 Takový režim dokazování však nemůže sám o sobě přivodit obrácení důkazního břemene, jež ve smyslu článku 4 směrnice 85/374 nese poškozená osoba, jelikož tento režim na ni svým způsobem ponechává břemeno prokázat jednotlivé nepřímé důkazy, jejichž spojení případně umožní rozhodujícímu soudu posílit jeho přesvědčení o existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a vzniklou škodou (viz obdobně rozsudek ze dne 20. listopadu 2014, Novo Nordisk Pharma, C‑310/13, EU:C:2014:2385, body 26 až 28).
30 Kromě toho je třeba upřesnit, zejména s ohledem na okolnost, zmíněnou předkládajícím soudem, že lékařský výzkum neprokázal ani nevyvrátil existenci souvislosti mezi podáním vakcíny a propuknutím roztroušené sklerózy, že režim dokazování, který by vylučoval jakékoliv použití nepřímých důkazů a stanovil by, že k unesení důkazního břemene podle článku 4 uvedené směrnice musí poškozená osoba předložit spolehlivý důkaz existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a propuknutím nemoci na základě lékařského výzkumu, by byl v rozporu s požadavky vyplývajícími z této směrnice.
31 Takový značný požadavek na dokazování, který by znamenal vyloučení jakéhokoliv jiného důkazu než spolehlivého důkazu na základě lékařského výzkumu, by v řadě situací nadměrně ztěžoval nebo – pokud je nesporné, jako v projednávané věci, že lékařský výzkum neumožnil prokázat ani vyvrátit existenci takové příčinné souvislosti – znemožňoval prokázání odpovědnosti výrobce, čímž by byl ohrožen užitečný účinek článku 1 směrnice 85/374, jak uvedl generální advokát v bodě 45 svého stanoviska (viz obdobně rozsudek ze dne 9. listopadu 1983, San Giorgio, 199/82, EU:C:1983:318, bod 14).
32 Takové omezení typu přípustných důkazů by kromě toho bylo v rozporu s některými z cílů sledovaných uvedenou směrnicí, mezi něž patří mimo jiné, jak vyplývá z druhého a sedmého bodu odůvodnění této směrnice, cíl zajistit spravedlivé rozdělení rizik spojených s moderní technologickou výrobou mezi poškozenou osobu a výrobce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Boston Scientific Medizintechnik, C‑503/13 a C‑504/13, EU:C:2015:148, bod 42) a, jak vyplývá z prvního a šestého bodu odůvodnění téže směrnice, chránit bezpečnost a zdraví spotřebitelů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Boston Scientific Medizintechnik, C‑503/13 a C‑504/13, EU:C:2015:148, bod 47).
33 I když z úvah uvedených bodech 28 až 32 tohoto rozsudku vyplývá, že takový vnitrostátní režim dokazování, jaký je popsán v bodě 28 tohoto rozsudku, se jako takový jeví neutrální, pokud jde o důkazní břemeno podle článku 4 směrnice 85/374, a v zásadě způsobilý zachovat účinnost režimu odpovědnosti zavedeného touto směrnicí a současně zajistit dodržení cílů, které tato směrnice sleduje, nic to nemění na tom, že skutečný rozsah takového režimu musí být určen s ohledem na to, jak jej vykládají a uplatňují vnitrostátní soudy (viz obdobně rozsudek ze dne 9. prosince 2003, Komise v. Itálie, C‑129/00, EU:C:2003:656, bod 31).
34 V tomto ohledu je důležité, aby zásady, kterými se uvedený režim dokazování vyznačuje, nebyly vnitrostátním soudem uplatňovány takovým způsobem, který by znamenal prakticky zavedení neoprávněných domněnek v neprospěch výrobců, které by mohly porušovat článek 4 směrnice 85/374, nebo dokonce narušovat samotnou účinnost hmotněprávních pravidel stanovených touto směrnicí.
35 Tak by tomu mohlo zaprvé být, jak uvedl generální advokát v bodech 54, 60 a 75 svého stanoviska, v případě, kdy by vnitrostátní soudy uplatňovaly uvedený režim dokazování příliš benevolentně a spokojily se s irelevantními nebo nedostatečnými důkazy (viz obdobně rozsudek ze dne 15. října 2015, Nike European Operations Netherlands, C‑310/14, EU:C:2015:690, body 29 a 43). V takové situaci by totiž bylo nejen porušeno pravidlo o důkazním břemeni v článku 4 směrnice 85/374, ale obecně narušena i účinnost režimu odpovědnosti zavedeného článkem 1 této směrnice, jelikož existence dvou ze tří podmínek, kterým podléhá odpovědnost výrobce na základě této směrnice, tj. existence vady výrobku a příčinné souvislosti mezi touto vadou a škodou, kterou utrpěla poškozená osoba, by nebyla vnitrostátním soudem dostatečně ověřena.
36 Zadruhé důkazní břemeno by rovněž nebylo respektováno, kdyby vnitrostátní soudy uplatňovaly režim dokazování popsaný v bodě 28 tohoto rozsudku tak, že pokud je předložen jeden či více druhů nepřímých skutkových důkazů, je bez dalšího a automaticky předpokládáno, že výrobek má vadu a je dána příčinná souvislost mezi touto vadou a vznikem škody. Za podobných okolností by se totiž výrobce, ještě než se soud rozhodující ve věci samé seznámí s důkazy a argumenty, které tento výrobce předkládá, mohl dostat do situace, kdy musí uvedenou domněnku vyvrátit, aby se mohl nároku úspěšně bránit (viz obdobně rozsudky ze dne 9. listopadu 1983, San Giorgio, 199/82, EU:C:1983:318, bod 14, a ze dne 9. února 1999, Dilexport, C‑343/96, EU:C:1999:59, bod 52).
37 Vnitrostátním soudům tedy přísluší dbát na to, aby předložené nepřímé důkazy byly skutečně dostatečně závažné, přesné a shodující se tak, že umožňují závěr, navzdory důkazům a argumentům předloženým výrobcem na jeho obranu, že existence vady výrobku se jeví jako nejpravděpodobnější vysvětlení vzniku škody, takže taková vada a taková příčinná souvislost mohou být důvodně považovány za prokázané.
38 Kromě toho je důležité, aby tyto soudy zajistily, aby nebyla dotčena zásada, že existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti musí poškozená osoba prokázat všemi důkazními prostředky, které obecně připouští vnitrostátní právo, a zejména předložením závažných, přesných a shodujících se nepřímých důkazů, jako v projednávaném případě. To vyžaduje, aby soud dbal na zachování vlastního prostoru pro uvážení, pokud jde o to, zda takový důkaz byl předložen právně dostačujícím způsobem, či nikoliv, než má za to, že po seznámení se se všemi důkazy předloženými oběma stranami a jimi uvedenými argumenty je schopen s ohledem na veškeré relevantní okolnosti věci, kterou projednává, učinit v tomto ohledu konečný závěr (viz obdobně rozsudek ze dne 9. listopadu 1983, San Giorgio, 199/82, EU:C:1983:318, bod 14).
39 Pokud jde o konkrétní okolnosti charakterizující věc, kterou projednává předkládající soud, je třeba připomenout, že článek 267 SFEU opravňuje Soudní dvůr nikoliv k uplatňování unijního práva na konkrétní případ, nýbrž pouze k rozhodování o výkladu Smluv a aktů přijatých unijními orgány.
40 Podle ustálené judikatury může Soudní dvůr nicméně v rámci soudní spolupráce zavedené tímto článkem na základě skutečností uvedených ve spise poskytnout vnitrostátnímu soudu prvky výkladu unijního práva, které by mohly být pro tento soud užitečné při posuzování účinků takových pravidel (viz mimo jiné rozsudek ze dne 28. září 2006, Van Straaten, C‑150/05, EU:C:2006:614, bod 37 a citovaná judikatura).
41 V projednávaném případě takové skutečnosti, jaké jsou uváděny v rámci věci v původním řízení, související s časovou blízkostí mezi podáním vakcíny a propuknutím nemoci, jakož i neexistencí osobních či rodinných predispozic k této nemoci, stejně jako existence značného počtu zjištěných případů propuknutí této nemoci v návaznosti na takové podání, zdá se, a priori představují nepřímé důkazy, jejichž spojení může případně vést vnitrostátní soud k závěru, že poškozená osoba unesla důkazní břemeno, které jí přísluší na základě článku 4 směrnice 85/374. Tak by tomu mohlo být zejména tehdy, pokud uvedené nepřímé důkazy povedou soud k závěru, že podání vakcíny představuje nejpravděpodobnější vysvětlení vzniku nemoci, a uvedená vakcína tedy neposkytuje ve smyslu článku 6 této směrnice bezpečnost, kterou lze oprávněně očekávat s přihlédnutím ke všem okolnostem, jelikož způsobuje neobvyklou a obzvláště závažnou škodu pacientovi, který v případě výrobku této povahy a s ohledem na jeho funkci může legitimně očekávat vysoký stupeň bezpečnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Boston Scientific Medizintechnik, C‑503/13 a C‑504/13, EU:C:2015:148, bod 39).
42 Jak bylo zdůrazněno výše, takové případné závěry však bude moci soud projednávající meritorně daný spor vyvodit s plnou znalostí věci v každém konkrétním případě, teprve až řádně zohlední všechny okolnosti věci, která je mu předložena, a zejména veškerá další vysvětlení a důkazy předložené výrobcem, které mají zpochybnit relevanci důkazů uváděných poškozenou osobou a stupeň pravděpodobnosti vysvětlení předloženého poškozenou osobou, zmíněný v předchozím bodě.
43 S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 4 směrnice 85/374 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu režimu dokazování, o jaký se jedná v původním řízení, podle něhož soud rozhodující ve věci samé, pokud projednává žalobu na určení odpovědnosti výrobce vakcíny na základě její údajné vady, může při výkonu posuzovací pravomoci, která je mu v tomto ohledu svěřena, mít za to, že navzdory konstatování, že lékařský výzkum nepotvrdil ani nevyvrátil souvislost mezi podáním předmětné vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozený, představují určité skutkové okolnosti, kterých se dovolává žalobce, závažné, přesné a shodující se nepřímé důkazy umožňující učinit závěr o existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a uvedenou nemocí. Vnitrostátní soudy musí nicméně dbát na to, aby konkrétní uplatňování uvedeného režimu dokazování nevedlo k nerespektování důkazního břemene stanoveného v uvedeném článku 4 ani k narušení účinnosti režimu odpovědnosti zavedeného touto směrnicí.
K druhé otázce
44 Svou druhou otázkou se předkládající soud táže, zda článek 4 směrnice 85/374 musí být vykládán v tom smyslu, že brání režimu dokazování založenému na domněnkách, podle něhož se v případě, že lékařský výzkum neprokázal ani nevyvrátil existenci souvislosti mezi podáním vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozená osoba, považuje existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a škodou, která vznikla poškozené osobě, vždy za prokázanou, existují-li určité předem určené nepřímé skutkové důkazy příčinné souvislosti.
45 Z celého spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, vyplývá, že při projednávání sporů, jejichž skutkové okolnosti byly velmi podobné, soudy rozhodující ve věci samé opakovaně dospěly na základě obdobných nepřímých důkazů, na jedné straně k tomu, že tyto nepřímé důkazy mají závažný, přesný a shodující se charakter požadovaný k tomu, aby mohla být presumována existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně proti hepatitidě B a vznikem roztroušené sklerózy, a na druhé straně k tomu, že takový charakter nemají. Odporující si vnitrostátní rozhodnutí vydaná ve věci v původním řízení, zmíněná v bodech 14 až 16 tohoto rozsudku, tuto situaci ilustrují.
46 Ve své první otázce předkládající soud dále poukazuje na svrchovanou posuzovací pravomoc, kterou mají soudy rozhodující ve věci samé při posuzováním nepřímých skutkových důkazů, které jsou jim předloženy.
47 V tomto kontextu se jeví, že si předkládající soud klade otázku, zda on sám, nebo případně vnitrostátní zákonodárce, může vyjmenovat určité druhy předem stanovených nepřímých důkazů, které na základě domněnek společně mohou vést automaticky k prokázání příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a vznikem nemoci.
48 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ochrana práv, která jednotlivcům poskytují relevantní ustanovení Smlouvy, ve velké míře závisí na po sobě jdoucích právních kvalifikacích skutkových okolností. Stejně tak je třeba poukázat na to, že soud, který má stejně jako předkládající soud v projednávané věci, rozhodnout v posledním stupni, je mimo jiné pověřen zajistit na vnitrostátní úrovni jednotný výklad právních pravidel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. června 2006, Traghetti del Mediterraneo, C‑173/03, EU:C:2006:391, bod 36).
49 To však nic nemění na tom, že Soudní dvůr nemá pravomoc vykládat vnitrostátní právo a je věcí pouze vnitrostátního soudu určit přesnou působnost vnitrostátních právních a správních předpisů. To platí mimo jiné pro vnitrostátní předpisy týkající se dokazování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. února 1999, Dilexport, C‑343/96, EU:C:1999:59, bod 51 a citovaná judikatura), jako i ty, které stanoví příslušné pravomoci jednotlivých vnitrostátních soudů.
50 Pokud jde o vnitrostátní předpisy týkající se dokazování, které jsou předmětem první otázky, je nicméně třeba zdůraznit, že vnitrostátní soudy, které je mají uplatňovat, musí zohlednit současně zásady uvedené v bodech 37 a 38 tohoto rozsudku i zásadu právní jistoty, jejímž logickým důsledkem je ochrana legitimního očekávání a která podle ustálené judikatury vyžaduje, aby použití právních pravidel bylo pro právní subjekty předvídatelné (rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Aventis Pasteur, C‑358/08, EU:C:2009:744, bod 47 a citovaná judikatura).
51 Pokud jde o pravidla týkající se soudní příslušnosti, pouze vnitrostátnímu právu a předkládajícímu soudu přísluší určit, s ohledem zejména na zásady uvedené v bodech 37, 38 a 50 tohoto rozsudku, do jaké míry umožňují pravomoci tomuto soudu svěřené, aby kontroloval posouzení provedená soudy rozhodujícími ve věci samé ohledně závažnosti, přesnosti a shodujícího se charakteru nepřímých důkazů, které jim byly předloženy, a přispívat tak k zajištění co největší jednoty při uplatňování dotčených unijních pravidel.
52 Naproti tomu využití, ze strany vnitrostátního zákonodárce nebo případně nejvyššího vnitrostátního soudu, takového způsobu dokazování, jaký je zmíněn v druhé otázce, podle něhož se má za to, že existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a škodou, kterou utrpěla poškozená osoba, se vždy považuje za prokázanou, existují-li určité předem určené nepřímé důkazy příčinné souvislosti, by vedlo k porušení pravidla týkajícího se důkazního břemene stanoveného v článku 4 směrnice 85/374.
53 Předkládající soud totiž tím, že ve své otázce upřesňuje, že jakmile jsou prokázány takto předem určené některé skutečnosti, je existence takové příčinné souvislosti „považována vždy za prokázanou“, zdá se odkazovat na nevyvratitelnou domněnku. Taková domněnka by přitom měla za následek to, že ačkoliv takto předem definované skutečnosti nemohou z povahy věci s jistotou prokázat existenci takové příčinné souvislosti, byl by výrobce v podobném případě zbaven jakékoliv možnosti předložit faktické důkazy nebo uplatnit argumenty, například vědecké, ve snaze o vyvrácení této domněnky, a soud by tak byl zbaven jakékoliv možnosti posoudit skutkové okolnosti ve světle takových důkazů nebo argumentů. Taková situace by svým automatismem nejen porušovala zásadu uvedenou v článku 4 směrnice 85/374, podle níž nese důkazní břemeno ohledně vady a příčinné souvislosti poškozená osoba, ale nadto by ohrožovala samotnou účinnost režimu odpovědnosti zavedeného touto směrnicí. Existence jedné ze tří podmínek, kterým podléhá odpovědnost výrobce na základě uvedené směrnice, by tak totiž byla soudu vnucena bez možnosti přezkoumat, zda ostatní skutečnosti, které mu byly v případě, který projednává, předloženy k posouzení, nemohou vést k opačnému závěru.
54 A dále i za předpokladu, že by domněnka zmíněná předkládajícím soudem byla vyvratitelná, nemění to nic na tom, že jakmile by byly zjištěny skutečnosti, které byly takto předem určeny zákonodárcem nebo nejvyšším vnitrostátním soudem, byla by automaticky presumována existence příčinné souvislosti, takže výrobce by se ještě před tím, než se soud rozhodující ve věci samé seznámí s důkazy a argumenty, které tento výrobce předkládá, mohl dostat do situace, kdy musí uvedenou domněnku vyvrátit, aby se mohl nároku úspěšně bránit. Jak bylo uvedeno v bodě 36 tohoto rozsudku, taková situace by vedla k tomu, že by nebylo respektováno důkazní břemeno podle článku 4 směrnice 85/374.
55 S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že článek 4 směrnice 85/374 musí být vykládán v tom smyslu, že brání režimu dokazování založenému na domněnkách, podle něhož v případě, že lékařský výzkum neprokázal ani nevyvrátil existenci souvislosti mezi podáním vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozená osoba, se považuje existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a škodou, která vznikla poškozené osobě, vždy za prokázanou, existují-li určité předem určené nepřímé skutkové důkazy příčinné souvislosti.
K třetí otázce
56 S ohledem na odpověď na první otázku není třeba odpovídat na třetí otázku.
K nákladům řízení
57 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
1) Článek 4 směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu režimu dokazování, o jaký se jedná v původním řízení, podle něhož soud rozhodující ve věci samé, pokud projednává žalobu na určení odpovědnosti výrobce vakcíny na základě její údajné vady, může při výkonu posuzovací pravomoci, která je mu v tomto ohledu svěřena, mít za to, že navzdory konstatování, že lékařský výzkum nepotvrdil ani nevyvrátil souvislost mezi podáním předmětné vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozený, představují určité skutkové okolnosti, kterých se dovolává žalobce, závažné, přesné a shodující se nepřímé důkazy umožňující učinit závěr o existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a uvedenou nemocí. Vnitrostátní soudy musí nicméně dbát na to, aby konkrétní uplatňování uvedeného režimu dokazování nevedlo k nerespektování důkazního břemene stanoveného v uvedeném článku 4 ani k narušení účinnosti režimu odpovědnosti zavedeného touto směrnicí.
2) Článek 4 směrnice 85/374 musí být vykládán v tom smyslu, že brání režimu dokazování založenému na domněnkách, podle něhož v případě, že lékařský výzkum neprokázal ani nevyvrátil existenci souvislosti mezi podáním vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozená osoba, se považuje existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a škodou, která vznikla poškozené osobě, vždy za prokázanou, existují-li určité předem určené nepřímé skutkové důkazy příčinné souvislosti.
Podpisy.
]]>Mateřská škola v Praze 4 v roce 2016 nepřijala dítě, které povinné očkování nemělo. Rodiče nesouhlas s vakcinací zdůvodnili rozporem s morálním principem neubližování či nezraňování, obsaženým v jejich buddhistické víře. Argumentovali tím, že vakcíny jsou testovány na zvířatech a lidech. Zároveň byli členy spolku prosazujícího svobodnou volbu rodičů v očkování dětí.
Splnění očkovací povinnosti patří k podmínkám přijetí do mateřských škol. Zákon o ochraně veřejného zdraví nyní umožňuje přijmout neočkované dítě pouze v případě, že je vůči nákaze prokazatelně imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro zdravotní kontraindikaci.
Městský soud v Praze ovšem dospěl k závěru, že i v řízení o přijetí do školky je nutné zvážit takzvanou výhradu víry a světskou výhradu svědomí. Ústavní soud v minulosti řekl, že na základě jedné či druhé výhrady lze v odůvodněných případech upustit od sankce pro rodiče za to, že nenechali dítě očkovat.
Nepřijetí dítěte do školky sice není sankcí, ale také může mít závažné dopady, správní orgány se tedy musí výhradami přinejmenším seriózně zabývat i v tomto typu řízení. V některých případech pak podle městského soudu mohou převážit individuální zájmy nad veřejným zájmem na ochraně zdraví.
Pražský magistrát s rozsudkem městského soudu nesouhlasil a podal kasační stížnost. NSS ji zamítl. Konstatoval, že správní orgány skutečně musí poměřovat na jedné straně kvalitu a přesvědčivost tvrzení žadatele uplatňujícího výhradu svědomí, na druhé straně pak maximálně akcentovaný zájem společnosti na ochraně veřejného zdraví.
Výjimek podle NSS nemá být mnoho. „Příliš široký výklad a aplikace práva projevovat své náboženské vyznání nebo uplatňovat sekulární výhradu svědomí by mohly vést k rozkladu systému povinného očkování a v důsledku toho být hrozbou pro zdraví zejména těch dětí a dospělých, kteří se ze zdravotních důvodů nemohou prostřednictvím vakcinace proti daným onemocněním bránit,“ zdůraznil NSS.
Zdroj: ČTK; NSS
]]>Ústavní soud, Brno, TZ 117/2018, usoud.cz
II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky, neboť neshledal, že by napadená rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze porušila její základní práva. Současně však Ústavní soud konstatoval, že v řízení před obecnými soudy byla porušena základní práva stěžovatelčiny nezletilé dcery (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), konkrétně její právo na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Řízení před okresním soudem bylo zahájeno na návrh otce nezletilé dívky, který mimo jiné žádal, aby soud nahradil nesouhlasné stanovisko stěžovatelky s provedením tzv. povinného očkování jejich jedenáctileté dcery. Stěžovatelka s očkováním dcery nesouhlasila a poukazovala na svou svobodu svědomí; obávala se o zdraví dcery s ohledem na nežádoucí účinky vakcín a zpochybňovala i potřebnost sporného očkování. Okresní soud svým rozhodnutím nahradil stěžovatelčino nesouhlasné stanovisko a dal souhlas s očkováním nezletilé dívky. Toto rozhodnutí následně potvrdil i krajský soud v odvolacím řízení. Nezletilá dívka byla v celém řízení před obecnými soudy zastoupena opatrovníkem – orgánem sociálně-právní ochrany dětí a v řízení před okresním soudem byla též vyslechnuta; jinak se řízení přímo neúčastnila a nebyla o něm ani o jeho výsledku přímo informována.
Ústavní soud se ve svém rozhodnutí nejprve zabýval námitkami stěžovatelky, která poukazovala především na porušení své svobody svědomí. Ústavní soud navázal na svou dřívější judikaturu k tzv. povinnému očkování a posuzoval, zda stěžovatelka oprávněně uplatnila výhradu svědomí vůči očkovací povinnosti své dcery. Tomu Ústavní soud nakonec nepřisvědčil. Zdůraznil přitom, že ani v situaci názorového sporu mezi rodiči ohledně očkování dítěte není obecně vyloučeno, aby jeden z rodičů úspěšně uplatnil výhradu svědomí, avšak v takovém případě bude nutno vážit svobodu svědomí rodiče oponujícího očkování jak s veřejným zájmem na ochraně zdraví, tak s totožnou svobodou svědomí druhého rodiče, neboť právo na péči o dítě a jeho výchovu náleží oběma rodičům. Oprávněná výhrada svědomí vůči jakékoli zákonné povinnosti navíc může být uplatněna jen v mimořádných případech a mimo jiné musí být opřena o dostatečně naléhavé důvody. V posuzovaném případě ovšem stěžovatelka takové důvody neuváděla; dostatečně naléhavé důvody totiž nelze založit ani na předchozí špatné zkušenosti s očkováním, po němž se u očkovaného dítěte projevily jen méně závažné vedlejší účinky, ani na poukazu na velmi závažnou reakci jiné osoby (byť ze širšího příbuzenstva) na zcela odlišné nepovinné očkování, ani na samotných pochybnostech o přínosu očkování pro dotčené dítě. Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena další ústavně zaručená práva stěžovatelky, jako její ústavní rodičovská práva a právo na spravedlivý proces. Proto byla její ústavní stížnost zamítnuta.
Při posuzování podané ústavní stížnosti ovšem Ústavní soud zároveň zjistil, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených práv nezletilé dívky. Ta sice nebyla stěžovatelkou, ale vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním soudem; nicméně vázán principem nejlepšího zájmu dítěte byl Ústavní soud povinen zasáhnout a deklarovat porušení jejích ústavně zaručených práv. K tomu došlo tím, že dívka nebyla s vedením řízení náležitě seznámena a do řízení zapojena, přestože se v něm fakticky jednalo o zásahu do její fyzické integrity (provedení očkování). Okresní soud sice dívku vyslechl a zjišťoval její názor (dívka s očkováním nesouhlasila), avšak už jí nesdělil, proč se na její názor ptá, jaké řízení se vede a jaká v něm má práva, a především ji následně vůbec neinformoval o tom, jak řízení dopadlo a jak byl její názor zohledněn. O vedení odvolacího řízení, a tedy ani o jeho výsledku, dívka nebyla zpravena vůbec. K tomu navíc přistoupila skutečnost, že sice dívka byla v řízení zastoupena kolizním opatrovníkem, ovšem ani to jí nikdo oficiálně nesdělil a kolizní opatrovník s ní v podstatě vůbec nekomunikoval, setkal se s ní jen jedinkrát, při pohovoru se soudcem okresního soudu.
Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že i nezletilé dítě je plnohodnotným účastníkem řízení, které se jej bezprostředně dotýká; má tedy právo být důležitým aktérem řízení, nikoli jen objektem ochrany či pasivním pozorovatelem rozhodování o své záležitosti. Právo dítěte být slyšeno v řízení, které se jej týká, zaručené čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, se neomezuje na pouhé zjištění názoru dítěte na projednávanou záležitost, dítě nemůže být vnímáno jen jako zdroj informací. Toto právo naopak zahrnuje další komunikaci s dítětem a informování jej o řízení, včetně toho, jak nakonec bylo rozhodnuto v jeho záležitosti a jak byl zohledněn jeho názor, pokud jej dítě vyjádřilo. Za dodržení tohoto práva přitom odpovídá soud. Pokud je dítě způsobilé k tomu, aby v řízení bylo vyslechnuto přímo soudem, a neodporuje to ani jeho nejlepšímu zájmu, pak by to měl být také přímo soud, kdo dítěti své rozhodnutí přístupnou formou vysvětlí. Takové informování dítěte přímo soudem jako nestrannou a neutrální autoritou je zcela zásadní tam, kde rodiče dítěte či jiné osoby mu blízké vystupují v soudním řízení proti sobě, a proto poté ani nemusí být schopni dítě nezkresleně informovat o průběhu a výsledku řízení. Právě k tomu ostatně došlo i v případě posuzovaném Ústavním soudem.
Ústavní soud se dále věnoval též otázce zastupování dítěte ustanoveným kolizním opatrovníkem (zpravidla orgánem sociálně-právní ochrany dětí). Pokud je nezletilé schopno pochopit, že se vede soudní řízení, které se jej týká, pak by zásadně mělo docházet k určité komunikaci a kontaktu mezi ním a kolizním opatrovníkem, a to způsobem a v míře, které odpovídají věku, vyspělosti, preferencím a nejlepšímu zájmu dítěte. Pokud naopak dítě vůbec neví, že je řádným účastníkem řízení, že jej v tomto řízení někdo zastupuje a jak, či dokonce že vůbec je vedeno řízení v jeho věci, pak zpravidla dochází k porušení jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny, aby bylo přítomno projednání své věci.
V projednávaném případě nebyly uvedené principy dodrženy. Nezletilá dívka naopak podle svého vlastního vyjádření měla nakonec pocit, jako by vlastně u soudu vůbec nebyla a nebylo bráno v potaz, co říká. Ústavní soud tedy shledal porušení jejích ústavně zaručených práv a konstatoval je ve výroku. Zároveň ovšem napadená rozhodnutí nezrušil, a to z důvodu, že toto porušení bylo zčásti dodatečně zhojeno v řízení před Ústavním soudem, aniž mohlo být více zhojeno v případném novém řízení před obecnými soudy; navíc toto porušení nemělo vliv na výsledek řízení před obecnými soudy a nevedlo ani k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V řízení před Ústavním soudem byla nezletilá dívka zastoupena Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako opatrovníkem; tento opatrovník se s dívkou setkal a poskytl jí potřebné informace jak o řízení před obecnými soudy a jeho výsledku, tak obecně o problematice očkování, tak o řízení před Ústavním soudem a zároveň následně informoval Ústavní soud o stanovisku své opatrovanky. Senát Ústavního soudu pak soudkyni zpravodajku pověřil, aby o přijatém nálezu zpravila nezletilou dívku. Soudkyně zpravodajka tak po vyhlášení nálezu učinila dopisem adresovaným dívce.
K výroku II. nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Vojtěch Šimíček.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 725/18 včetně disentu je dostupný zde (345 KB, PDF).
Článek přebrán z: https://www.usoud.cz/aktualne/?tx_ttnews[tt_news]=5954&cHash=bc01291a4e18b32f46095fcb746e98af
]]>