Asi nejvýstižnější odstavec rozsudku je: „Za situace, kdy zákon o vysokých školách žádnou pravomoc k rozhodování o omezujících podmínkách účasti na prezenční výuce ve vztahu k těm studentům, kteří byli k této formě výuky přijati, nestanoví a současně kdy existovala komplexní úprava ochrany veřejného zdraví, na základě které specializované správní orgány disponovaly pravomocí stanovit podmínky dopadající na studenty vysoké školy ve vztahu k účasti na prezenční výuce, a v obdobných případech vycházely požadavky na testování, očkování či prodělání nemoci z aktů těchto specializovaných správních orgánů, a při zohlednění ústavního práva na respektování fyzické integrity a práva na ochranu soukromí žalobce (tu informací o zdravotním stavu) nemohl zdejší soud dospět k jinému závěru, než že žalovaná neměla pravomoc stanovit a vyžadovat po žalobci splnění jedné z podmínek O-N-T, aniž by takový požadavek vyplýval z aktu příslušného specializovaného správního orgánu na základě pandemického zákona či zákona o ochraně veřejného zdraví (eventuálně jiného zákona).“

Další závěry z rozsudku (zkráceně):

• Obecně formulované oprávnění „rozhodovat o právech a povinnostech studentů“ nelze chápat jako oprávnění zcela neomezené, na jehož podkladě by žalovaná mohla rozhodovat „o čemkoli“.
• Do samosprávné působnosti vysoké školy patří také organizace studia. Posouzení, zda vysoká škola překročila meze samosprávné působnosti, bude vždy individuální a bude se odvíjet od úvahy, zda uplatněná pravomoc souvisí s činností vysoké školy (typicky s výukou) a zda je toliko „organizačního charakteru“, tedy zda nepopírá samu podstatu prezenční výuky a zda není vyhrazena orgánu státní správy.
• V tomto případě nešlo o úpravu organizačních detailů prezenční výuky, ale o úpravu samotného přístupu k výuce. Zároveň omezení bylo vyhrazeno jiným orgánům veřejné moci – speciální zákony komplexně upravují ochranu veřejného zdraví.
• Žalobci, jako studentovi v prezenční formě studia 1. semestru magisterského studijního programu všeobecné lékařství, tak nepochybně svědčilo subjektivní právo studovat jím zvolený studijní program v prezenční formě a na žalovanou dopadala povinnost toto studium umožnit a poskytnout. Případná alternativa v podobě distanční výuky (v případě nesplnění podmínek O-N-T) nemohla nahradit právo žalobce na prezenční výuku.
• S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva by požadavek na splnění podmínek O-N-T mohl obstát v testu legality pouze tehdy, pokud by vycházel ze zákonného zmocnění.

Celé znění rozsudku najdete ZDE.