Zásah policie vůči kojící ženě

Matka 4měsíčního kojence zrovna spala, když na ni bývalý partner zavolal zdravotnickou záchrannou službu z důvodu údajných obav o její psychické zdraví. Následně byla přivolána Policie ČR. Příslušníci policie vůbec neřešili, zda jsou splněny zákonné podmínky pro nedobrovolnou zdravotní péči a převoz do nemocnice. Namísto toho matku zastrašovali, že pokud se nepodvolí vyšetření ze strany záchranné služby, tak budou použity donucovací prostředky a bude převezena do nemocnice. Matka zavolala svojí právní zástupkyni, která telefonicky upozornila policisty, že nejednají v souladu se zákonem. Ti přesto trvali na tom, že jejich zásah je v pořádku, i když nebyly schopni zdůvodnit, na základě jakého ustanovení jakého právního předpisu postupují.

Přestože matka celou dobu konstruktivně komunikovala a nikoho neohrožovala, po dobu několika hodin na ni byl vyvíjen nátlak a narušována její domovní svoboda. Nátlaku se nakonec podvolila, neboť mělo v nemocnici dojít pouze k pohovoru s lékařem. Nakonec tam byla držena týden odloučená od dítěte, byla jí nucena medikace a docházelo k hrubým zásahům do jejího soukromí.

Žaloba na náhradu nemajetkové újmy

Matce i dítěti v důsledku nepřiměřeného a nezákonného postupu policie vznikla újma, neboť došlo k odloučení dítěte od matky, k narušení kojení, k zásahu do osobní svobody matky a do soukromí. Proto matka za sebe i dítě uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy. Ministerstvo vnitra jí ale odpovědělo, že byl postup policie v souladu se zákonem.

Proto podala k soudu žalobu na náhradu nemajetkové újmy. S podáním žaloby i za nezletilého udělil souhlas opatrovnický soud, který dospěl k závěru, že je žaloba v zájmu dítěte a jedná se o uplatnění jeho práv.

Podniknuté kroky:

• listopad 2023 – podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem Policie ČR
• březen 2024 – schválení podání žaloby za nezletilého opatrovnickým soudem

Photo by Aditya Romansa on Unsplash

Pacientka požádala nemocnici o umožnění přítomnosti doprovodu

Žena po porodu trpěla problémy v oblasti břišního svalstva a v květnu 2022 jí byla na chirurgické klinice FN v Motole doporučena kompletní plastika v oblasti břišní. Žena souhlasila pouze s operačním řešením pupeční kýly a s personálem se dohodla na termínu operace, která měla proběhnout v listopadu 2022. Vzhledem ke svým psychickým potížím a doporučení svého praktického lékaře požádala pacientka FN v Motole o umožnění přítomnosti doprovázející osoby při uvádění do celkové anestezie a probouzení z ní. Uvedla, že doprovod je připraven se podrobit veškerým hygienickým podmínkám.

Nejprve na její žádost nikdo nereagoval a po urgencích se jí dostalo odpovědi, že je přítomnost doprovodu na operačním sále nepřípustná a že uvedení pacienta do celkové anestezie jinde než na operačním sále není možné. Nabídnuta jí byla pouze možnost podání zklidňujících léků před příchodem na operační sál. Tuto možnost ale pacientka odmítla z důvodu předchozí závislosti na těchto lécích a z důvodu možných nežádoucích účinků.

Zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření

Vzhledem k tomu, že dohoda s nemocnicí nebyla možné, obrátila se žena asi měsíc před plánovaným zákrokem na soud s žalobou na ochranu osobnosti spojenou s návrhem na vydání předběžného opatření. Návrhem na vydání předběžného opatření se domáhala stanovení povinnosti nemocnici umožnit jí přítomnost doprovodu, který by dodržel všechna obvyklá a potřebná hygienická opatření. Žalobou se domáhala omluvy. V žalobě mimo jiné poukázala na to, že nemocnice na operační sál pouští studenty a dokonce na operační sál během samotného zákroku pustila i herce, o čemž doložila článek.

Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 Eva Harmachová návrh na předběžné opatření zamítla s odůvodněním, že si žalobkyně měla možnost zvolit jiného poskytovatele zdravotních služeb, který by jejímu požadavku vyhověl. Soudkyně také zpochybňovala psychický stav žalobkyně, zdůraznila aktuální epidemiologickou situaci s ohledem na covid-19 a dospěla k závěru, že přítomnost doprovázející osoby by zvyšovala riziko infekce.

Žalobkyně podala proti zamítnutí návrhu odvolání. Městský soud v Praze ve složení soudců Tomáše Novosada, Veroniky Křesťanové a Libora Zhřívala zrušil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že není na žalobkyni, ale na žalobci, aby obhájil nepřipuštění blízké osoby při poskytnutí zdravotní služby. Odvolací soud zrekapituloval důvody, kterými argumentuje nemocnice:

1. Hygienicko-protiepidemické – na operačním sále jsou nejvyšší nároky na čistotu a z hygienických důvodů je nutné minimalizovat počet osob.
2. Provozní – na operačním sále se nachází vybavení, které vyžaduje odborné zacházení, neproškolená osoba může způsobit jeho poškození.
3. Společensko-etické – práce lékařů a dalších zdravotníků na operačním sále je mimořádně náročná a vyžaduje soustředění, které by mohla ohrozit přítomnost doprovázející osoby. Dle zákoníku práce je zaměstnavatel povinen vytvářet pro zaměstnance uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky.

Podle odvolacího soudu jsou však tyto důvody zjevně paušální a obecně znemožňující přítomnost doprovázejících osob při poskytování zdravotních služeb na operačních sálech u žalované. Takové důvody však nejsou postačující pro vyloučení práva žalobkyně na přítomnost zvolené osoby. Nemocnice nevzala v potaz, že žalobkyně nežádala o přítomnost doprovodu u samotného zákroku. Podle soudu není zřejmé, jak by doprovod mohl poškodit zařízení nemocnice a jak by mohl narušit uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky zaměstnanců. Nemocnice ani neuvádí, jaké jsou možnosti minimalizace hygienicko-epidemického rizika, které jsou využívány v případě studentů medicíny.

Podle odvolacího soudu rozhodl soud 1. stupně o návrhu mechanicky a bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Soud prvního stupně se spokojil s nekonkrétními a nepřesvědčivými důvody žalované nemocnice, aniž by dostatečně zohlednil nejen zákonem dané právo žalobkyně, ale i její specifické zdravotní (psychiatrické) potřeby. Odvolací soud odmítl i argument, že si žalobkyně může zvolit jiné zdravotnické zařízení, neboť práva a povinnosti dle zákona o zdravotních službách se vztahují na všechny pacienty a poskytovatele zdravotních služeb.

Soud prvního stupně ovšem po zrušení svého rozhodnutí i podruhé rozhodl o zamítnutí návrhu na předběžné opatření. Mimo jiné to odůvodnil tím, že den operace již uplynul, ale i tak shledal, že přítomnost doprovodu na operačním sále je vysoce nežádoucí.

Projednání žaloby na ochranu osobnosti

Žalobkyně se nakonec rozhodla zákrok nepodstoupit bez přítomnosti doprovodu, nežádat o náhradní termíny a vyčkat na rozhodnutí soudu ve věci samé. Proběhlo několik soudních jednání a nakonec soud žalobu zamítl s absurdním odůvodněním, že k zásahu do osobnostních práv žalobkyně nedošlo, neboť nedošlo k předmětnému operačnímu zákroku. Podle soudu má být přítomnost doprovodu výjimkou a nikoliv pravidlem. Dále se soud opřel do „aktivistického přístupu prezentovaného spolkem Juno Moneta“.

Žalobkyně proti rozsudku podala odvolání, ve kterém namítla, že soud nedůvodně upřednostnil zájmy nemocnice před zájmy pacientky, které vznikla významná újma. Dále uvedla, že není zřejmé, jaký je rozdíl z hlediska hygieny, zda nemocnice na operační sál pustí studenty či herce, ale nikoliv doprovod pacientky, která to potřebuje s ohledem na svůj psychický stav. Kritizovala také to, že soud si částečně vykonstruoval skutkový stav a nesprávně a nelogicky vyhodnotil, že pokud k operaci nedošlo, nemohlo dojít ani k zásahu do práv žalobkyně.

Nyní odvolání čeká na rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Podniknuté kroky:

• říjen 2022 – podání žaloby na ochranu osobnosti s návrhem na vydání předběžného opatření; Obvodní soud pro Prahu 5 návrh na předběžné opatření zamítl, proti čemuž bylo podáno odvolání
• prosinec 2022 – doplnění žaloby na výzvu soudu
• leden 2023 – Městský soud v Praze zrušil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo zamítnuto předběžné opatření
• únor 2023 – doplnění žalobního tvrzení a důkazu
• březen 2023 – Obvodní soud pro Prahu 5 opět zamítl návrh na předběžné opatření (tentokrát proti tomu nebylo podáno odvolání)
• červen 2023 – proběhlo jednání před soudem 1. stupně, kde byly řešeny jiné varianty provedení zákroku,
• červen-září 2023 – žalovaná soudu zaslala své vyjádření a následně i doplňující vyjádření, ke kterému byla podána replika žalobkyně
• září 2023 – proběhlo druhé soudní jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta
• listopad 2023 – proti rozsudku bylo podáno odvolání

Photo by Stephen Andrews on Unsplash

Nemocnice se odkazuje na „hygienické normy“

Požadavek matky na umožnění své přítomnosti při uvádění dcery do anestezie byl odmítnut s tím, že „hygienická norma na pracovišti nedovoluje tento postup“. Lékařka matce sdělila, že bude muset dceru předat zdravotnímu personálu v čekárně a dále ji už nemůže nijak doprovázet. Jako jediná alternativa jí bylo nabídnuto využít služeb jiného zdravotnického zařízení. Na to, že dívka je na svoji matku fixovaná, že má po předchozím zákroku strach z lékařů a že z toho důvodu nespolupracuje, nemocnice nebrala žádný ohled. Stejně tak nikoho nezajímalo, že je matka ochotna dodržet všechna hygienická opatření, stejně jako personál.

Rodiče dívky se tak dostali před nepříjemnou volbou: buď akceptovat podmínky nemocnice, ale s rizikem traumatizace nezletilé, nebo odložit zákrok, který přitom ze zdravotních důvodů nebylo možné odkládat a který provádí jen málo pracovišť. Nakonec se rozhodli pro zákrok, ale zároveň se pokusili bránit zájmy nezletilé soudně. Návrhu na předběžné opatření soud nevyhověl, takže dívka musela být při uvádění do anestezie bez své mámy. Případ tím však neskončil a je projednáván jako žaloba na ochranu osobnosti.

Žaloba na ochranu osobnosti

Žalobou a jejím následným doplněním se matka s dcerou po FN Motol domáhají omluvy za zásah do jejich práv – do práva nezletilé na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce a na ochranu zdraví a do jejího práva, aby bylo jednáno v jejím nejlepším zájmu, a do rodičovských práv matky. Argumentace spočívala mimo jiné v tom, že přítomnost matky byla v nejlepším zájmu nezletilé a v souladu s jejími emocionálními potřebami, jedná se o zákonné právo dle § 28 odst. 3 písm. e) bod 1. zákona o zdravotních službách, které nemůže být popřeno vnitřním řádem nemocnice, úplný zákaz je svévolný a nepřiměřený. K žalobě byla doložena 4 čestná prohlášení jiných rodičů ohledně toho, že v jiných nemocnicích nebo na jiném oddělení FN Motol byla přítomnost rodiče na operačním sále umožněna a že to mělo pozitivní dopad na psychiku dítěte.

Opatrovnický soud schválil podání žaloby na ochranu osobnosti za nezletilou, protože neshledal, že by šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a podání žaloby shledal v zájmu nezletilé.

Útočné vyjádření FN Motol

Žalovaná nemocnice se k žalobě vyjádřila velmi ostrým až arogantním způsobem prostřednictvím své právní zástupkyně Lenky Tesky Arnoštové. Například v ní obviňuje rodiče ze zanedbání péče o nezletilou, což údajně bylo důvodem zákroku. Také obviňuje matku, že jí nejde o nezletilou, ale o odčinění svých „domnělých duševních útrap“. Kromě původně uváděných hygienických důvodů pro odepření přítomnosti matky nemocnice vymýšlí nové až úsměvné důvody, například by matka mohla poškodit přístroje, pro přítomnost matky není na sále dost místa, přítomnost matky by představovala „zcela zjevně nepřiměřené a nedůvodné riziko“ a také „by nepřípustně zvyšovala pravděpodobnost ohrožení života a zdraví pacienta“.

Soudní projednání

V červnu 2023 se konalo první soudní jednání před Obvodním soudem pro Prahu 5, na kterém soudkyně Eva Harmachová podivným způsobem vyloučila veřejnost, i když to žalobkyně nenavrhovaly a naopak prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřily nesouhlas.

Byly čteny listinné důkazy. Právní zástupkyně nemocnice Lenka Teska Arnoštová pokračovala ve výčtu absurdních důvodů, proč nemocnice nemohla žalobkyním vyhovět, například se snažila tvrdit, že by kvůli tomu nemocnice nezvládla ošetřit tolik pacientů nebo hledala zástupné důvody, proč u císařského řezu doprovod být může, ale u dentálního ošetření to možné není. Také navrhovala, aby na nezletilou byl zpracován znalecký posudek z oboru dětské psychiatrie, nad čímž se pozastavila i soudkyně.

Další jednání proběhlo v září 2023, kde byly vyslechnuty lékařky nemocnice – anestezioložka a stomatoložka a také matka dítěte. Lékařky například uvedly, že některé děti se při svém předání personálu na operační sál bojí, vzdorují a brečí, ale že se lékařky domnívají, že to psychologické dopady na děti nemá. Matka holčičky uvedla, že její dcerka při předávání personálu plakala a nechtěla se matky pustit. Matka by si přála, aby se bral ohled na děti a aby rodiče mohli doprovázet své děti, které by tak byly mnohem víc v klidu.

Na dalším jednání v listopadu 2023 bude vyslechnuta nemocniční hygienička a budou provedeny další důkazy.

Podniknuté kroky:

• prosinec 2020 – podání žaloby na ochranu osobnosti s návrhem na vydání předběžného opatření
• prosinec 2020 – návrh na vydání předběžného opatření byl odmítnut
• březen 2022 – doplnění žaloby
• duben 2022 – vyjádření Fakultní nemocnice v Motole k žalobě
• listopad 2022 – opatrovnický soud schválil podání žaloby za nezletilou
• červen 2023 – soudní jednání před Obvodním soudem pro Prahu 5
• září 2023 – soudní jednání s výslechem lékařek a matky

Photo by Caroline Hernandez on Unsplash

Ve věci C‑621/15,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Cour de cassation (Francie) ze dne 12. listopadu 2015, došlým Soudnímu dvoru dne 23. listopadu 2015, v řízení

N. W,

L. W,

C. W

proti

Sanofi Pasteur MSD SNC,

Caisse primaire d’assurance maladie des Hauts-de-Seine,

Carpimko,

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),

ve složení M. Ilešič, předseda senátu, A. Prechal (zpravodajka), A. Rosas, C. Toader a E. Jarašiūnas, soudci,

generální advokát: M. Bobek,

vedoucí soudní kanceláře: V. Giacobbo-Peyronnel, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. listopadu 2016,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za W M. Jéhannin, avocate,

–        za Sanofi Pasteur MSD SNC J.-P. Chevallierem a F. Monteret-Amar, avocats,

–        za francouzskou vládu D. Colasem, J. Trabandem a A. Maitrepierre, jako zmocněnci,

–        za českou vládu J. Vláčilem a M. Smolkem, jako zmocněnci,

–        za německou vládu M. Hellmannem a T. Henzem, jako zmocněnci,

–        za Evropskou komisi O. Beynet a G. Bragou da Cruz, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 7. března 2017,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 4 směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky (Úř. věst. 1985, L 210, s. 29; Zvl. vyd. 15/01, s. 257).

2        Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi N., L. a C. W (dále jen „W a další“), jednajícím jak vlastním jménem, tak jako dědičky po J. W, a společností Sanofi Pasteur MSD SNC (dále jen „Sanofi Pasteur“), jakož i Caisse primaire d’assurance maladie des Hauts-de-Seine a Carpimko, nezávislou důchodovou a sociální pojišťovnou, ohledně případné odpovědnosti společnosti Sanofi Pasteur za údajně vadnou vakcínu, kterou vyrobila.

 Právní rámec

 Unijní právo

3        První, druhý, šestý, sedmý a osmnáctý bod odůvodnění směrnice 85/374 znějí takto:

„vzhledem k tomu, že sbližování právních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti výrobce za škodu způsobenou vadou jeho výrobků je nezbytné, protože stávající rozdíly mohou narušovat hospodářskou soutěž, ovlivňovat pohyb zboží v rámci společného trhu a způsobit rozdílný stupeň ochrany spotřebitele proti škodě způsobené vadným výrobkem na jeho zdraví nebo majetku;

vzhledem k tomu, že odpovědnost bez zavinění na straně výrobce je jediným prostředkem, jak přiměřeně řešit problém charakteristický pro vzrůstající technizaci naší doby, tj. spravedlivé rozdělení rizik spojených s moderní technologickou výrobou; […]

vzhledem k tomu, že z důvodu ochrany fyzického zdraví a majetku spotřebitele by se neměla vada výrobku určovat na základě jeho vhodnosti k použití, ale na základě nedostatečné míry bezpečnosti, kterou je veřejnost jako celek oprávněna očekávat; že bezpečnost se posuzuje při vyloučení jakéhokoli nesprávného použití výrobku neodůvodnitelného za daných okolností;

vzhledem k tomu, že spravedlivé rozdělení rizika mezi poškozenou osobu a výrobce znamená, že výrobce by měl mít možnost zprostit se odpovědnosti, pokud předloží důkaz o existenci určitých polehčujících okolností; […]

vzhledem k tomu, že z toho plynoucí harmonizace nemůže být v současnosti úplná, ale otevírá cestu větší harmonizaci; […]“

4        Podle článku 1 směrnice 85/374:

„Výrobce je odpovědný za škodu způsobenou vadou jeho výrobku.“

5        Článek 4 uvedené směrnice stanoví:

„Od poškozené osoby se požaduje, aby prokázala škodu, vadu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou.“

6        Článek 6 odst. 1 této směrnice zní:

„Výrobek je vadný, neposkytuje-li bezpečnost, kterou je osoba oprávněná očekávat, s přihlédnutím ke všem okolnostem, včetně:

a)      prezentace výrobku;

b)      použití, které lze u výrobku důvodně očekávat;

c)      doby uvedení výrobku do oběhu.“

 Francouzské právo

7        Článek 1386-1 code civil (občanský zákoník) uvádí:

„Výrobce odpovídá za škodu způsobenou jeho vadným výrobkem bez ohledu na to, zda má smluvní vztah s poškozeným, či nikoli.“

8        Článek 1386-9 občanského zákoníku stanoví:

„Žalobce musí prokázat škodu, vadu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou.“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

9        V rámci očkování proti hepatitidě B byla W podána vakcína vyrobená společností Sanofi Pasteur, a to postupně ve třech injekcích dne 26. prosince 1998, 29. ledna 1999 a 8. července 1999. V srpnu 1999 se u W začaly projevovat různé obtíže, které vedly v listopadu 2000 k diagnóze roztroušené sklerózy.

10      Dne 1. března 2005 dospěli soudní znalci k závěru, že roztroušená skleróza, kterou W trpí, mu od 20. ledna 2001 neumožňuje vykonávat nadále výdělečnou činnost. Následně se stav W postupně zhoršoval, až došlo k 90% ztrátě funkčnosti, vyžadující nepřetržitou přítomnost třetí osoby, a to až do jeho úmrtí dne 30. října 2011.

11      V roce 2006 podali W, jakož i W a další, tedy tři jeho rodinní příslušníci, na základě článku 1386-1 a následujících občanského zákoníku návrh na uložení povinnosti společnosti Sanofi Pasteur nahradit škodu, kterou údajně utrpěli z důvodu podání dotčené vakcíny panu W. Na podporu tohoto návrhu uvedli, že krátká doba mezi očkováním a příznaky roztroušené sklerózy, jakož i neexistence osobních a rodinných predispozic W k této nemoci mohou vyvolávat závažné, přesné a shodující se domněnky o vadnosti vakcíny a příčinné souvislosti mezi ní a vznikem uvedené nemoci.

12      V tomto ohledu se opírali o judikaturu Cour de cassation (kasační soud, Francie), podle níž, jak uvádí tento soud ve svém předkládacím rozhodnutí, v oblasti odpovědnosti farmaceutických laboratoří za vakcíny, které vyrábějí, může důkaz existence vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a škodou, která vznikla poškozené osobě, vyplývat ze závažných, přesných a shodujících se domněnek, které svrchovaně posoudí soud rozhodující ve věci samé.

13      Z této judikatury konkrétně vyplývá, že soud, který rozhoduje ve věci samé, může mít při výkonu své svrchované posuzovací pravomoci za to, že skutečnosti, jež uvádí žalobce, jako je doba uplynulá mezi podáním vakcíny a propuknutím nemoci a neexistence osobních ani rodinných predispozic pacienta k dotčené nemoci, představují závažné, přesné a shodující se domněnky, které mohou prokázat vadu vakcíny a existenci příčinné souvislosti mezi vakcínou a předmětnou nemocí, a to navzdory konstatování, že lékařský výzkum nezjistil souvislost mezi očkováním a propuknutím této nemoci.

14      Návrhu rodinných příslušníků W vyhověl tribunal de grande instance de Nanterre (soud prvního stupně v Nanterre, Francie) rozsudkem ze dne 4. září 2009. Tento rozsudek následně zrušil cour d’appel de Versailles (odvolací soud ve Versailles, Francie), který v rozsudku ze dne 10. února 2011 konstatoval, že skutečnosti, kterých se uvedení rodinní příslušníci dovolávali, mohou prokázat závažné, přesné a shodující se domněnky o existenci příčinné souvislosti mezi podáním předmětné vakcíny a propuknutím nemoci, ale nikoliv o existenci vady uvedené vakcíny.

15      Cour de cassation (kasační soud), ke kterému byl podán kasační opravný prostředek proti uvedenému rozsudku, jej rozsudkem ze dne 26. září 2012 zrušil. V posledně zmíněném rozsudku uvedený soud konstatoval, že cour d’appel de Versailles (odvolací soud ve Versailles) tím, že na základě obecných úvah týkajících se poměru přínos/riziko očkování, když z důvodu předchozího výborného zdravotního stavu W uznal neexistenci rodinných predispozic a časovou blízkost mezi očkováním a příznaky nemoci, rozhodl, že existují závažné, přesné a shodující se domněnky umožňující tvrdit, že příčinná souvislost mezi nemocí a podáním vakcíny byla dostatečně prokázána, aniž zkoumal, zda konkrétní okolnosti, které takto uznal, nepředstavují rovněž závažné, přesné a shodující se domněnky, které mohou prokázat vadnost této vakcíny, nedal svému rozhodnutí právní základ.

16      Cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie), který rozhodoval ve věci po jejím vrácení zpět, zrušil výše uvedený rozsudek tribunal de grande instance de Nanterre (soud prvního stupně v Nanterre) a zamítl návrh W a dalších rozsudkem ze dne 7. března 2014. V uvedeném rozsudku tento soud zaprvé uvedl, že neexistuje vědecký konsensus ve prospěch existence příčinné souvislosti mezi očkováním proti hepatitidě B a vznikem roztroušené sklerózy a že všechny vnitrostátní i mezinárodní zdravotnické orgány vyloučily souvislost mezi rizikem postižení demyelinizací centrálních nebo periferních nervů (které je charakteristické pro roztroušenou sklerózu) a takovým očkováním. Zadruhé konstatoval, že z řady lékařských studií vyplývá, že etiologie roztroušené sklerózy není v současnosti známa. Zatřetí nedávná lékařská publikace dospěla k závěru, že při výskytu prvních příznaků roztroušené sklerózy probíhá fyziopatologický proces pravděpodobně již několik měsíců, nebo i několik let. Začtvrté a nakonec uvedený soud poukázal na to, že epidemiologické studie ukazují, že 92 až 95 % osob postižených uvedenou nemocí nemají žádné rodinné predispozice tohoto typu. S ohledem na tyto různé skutečnosti dospěl cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) k závěru, že časová blízkost mezi očkováním a prvními příznaky a neexistence osobních a rodinných predispozic, čehož se dovolává W a další, nemohou představovat spolu ani samostatně závažné, přesné a shodující se domněnky umožňující učinit závěr o existenci příčinné souvislosti mezi předmětným očkováním a nemocí.

17      V tomto kontextu se Cour de cassation, ke kterému podala W a další nový kasační opravný prostředek proti tomuto rozsudku, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Brání článek 4 směrnice [85/374] v oblasti odpovědnosti farmaceutických laboratoří za vakcíny, které vyrábí, způsobu dokazování, podle něhož může mít soud rozhodující ve věci samé v rámci výkonu své svrchované pravomoci rozhodovat o skutkovém stavu, za to, že skutečnosti, jež uvádí navrhovatel, představují závažné, přesné a shodující se domněnky, které mohou prokázat vadu vakcíny a existenci příčinné souvislosti mezi touto vadou a nemocí, a to navzdory konstatování, že lékařský výzkum nezjistil souvislost mezi očkováním vakcínou a propuknutím nemoci?

2)      V případě záporné odpovědi na první otázku, brání článek 4 výše uvedené směrnice 85/374 uplatňování takového systému domněnek, podle něhož je příčinná souvislost mezi vadou přisuzovanou vakcíně a škodou, která vznikla poškozené osobě, považována za prokázanou vždy, když existují určité nepřímé důkazy příčinné souvislosti?

3)      V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být článek 4 [směrnice 85/374] vykládán v tom smyslu, že důkaz existence příčinné souvislosti mezi uvedenou vadou a škodou, která vznikla poškozené osobě, jejž má předložit tato osoba, může být považován za předložený pouze v případě, že je tato souvislost prokázána vědeckým způsobem?“

 K předběžným otázkám

 K první otázce

18      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba článek 4 směrnice 85/374 vykládat v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu režimu dokazování, o jaký se jedná v původním řízení, podle něhož soud rozhodující ve věci samé, pokud projednává žalobu na určení odpovědnosti výrobce vakcíny na základě její údajné vady, může při výkonu posuzovací pravomoci, která je mu v tomto ohledu svěřena, mít za to, že navzdory konstatování, že lékařský výzkum nepotvrdil ani nevyvrátil souvislost mezi podáním předmětné vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozený, představují určité skutkové okolnosti, kterých se dovolává žalobce, závažné, přesné a shodující se nepřímé důkazy umožňující učinit závěr o existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a uvedenou nemocí.

19      Úvodem je třeba připomenout, že i když článek 1 směrnice 85/374 stanoví zásadu, podle níž je výrobce odpovědný za škodu způsobenou vadou jeho výrobku, článek 4 této směrnice upřesňuje, že je věcí poškozené osoby prokázat škodu, vadu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou.

20      Je důležité rovněž připomenout, že podle ustálené judikatury sleduje uvedená směrnice v otázkách, které upravuje, úplnou harmonizaci právních a správních předpisů členských států (rozsudek ze dne 20. listopadu 2014, Novo Nordisk Pharma, C‑310/13, EU:C:2014:2385, bod 23 a citovaná judikatura).

21      Naproti tomu tato směrnice nemá, jak vyplývá z osmnáctého bodu jejího odůvodnění, poslání harmonizovat vyčerpávajícím způsobem oblast odpovědnosti za vadné výrobky nad rámec otázek, které upravuje (ze dne 20. listopadu 2014, Novo Nordisk Pharma, C‑310/13, EU:C:2014:2385, bod 24 a citovaná judikatura).

22      V tomto ohledu je třeba bez dalšího uvést, že směrnice 85/374 neobsahuje definici pojmu „příčinná souvislost“ ve smyslu jejích článků 1 a 4. Pojem „vada“ ve smyslu těchto článků je naproti tomu definován v článku 6 této směrnice.

23      Jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice, vadný je ten výrobek, který neposkytuje bezpečnost, kterou lze oprávněně očekávat, s přihlédnutím ke všem okolnostem, včetně prezentace daného výrobku, použití, které lze u výrobku důvodně očekávat a doby uvedení výrobku do oběhu. Podle šestého bodu odůvodnění této směrnice je třeba toto posouzení provést s ohledem na oprávněná očekávání veřejnosti (rozsudek ze dne 5. března 2015, Boston Scientific Medizintechnik, C‑503/13 a C‑504/13, EU:C:2015:148, bod 37).

24      Kromě toho, pokud jde o dokazování, je třeba zdůraznit, že i když článek 4 směrnice 85/374 stanoví, jak bylo připomenuto v bodě 19 tohoto rozsudku, že důkazní břemeno nese poškozená osoba, ani uvedený článek 4, ani ostatní ustanovení této směrnice se nezabývají jinými aspekty souvisejícími s provedením takového důkazu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2014, Novo Nordisk Pharma, C‑310/13, EU:C:2014:2385, body 25 až 29).

25      Za těchto podmínek je na základě zásady procesní autonomie, a s výhradou zásad rovnocennosti a efektivity, věcí vnitrostátního právního řádu každého členského státu, aby stanovil pravidla dokazování, důkazní prostředky, které jsou před příslušným vnitrostátním soudem přípustné, nebo zásady, kterými se řídí posuzování důkazní síly předložených důkazů tímto soudem, jakož i požadovanou důkazní úroveň (viz obdobně rozsudek ze dne 15. října 2015, Nike European Operations Netherlands, C‑310/14, EU:C:2015:690, body 27 a 28, jakož i rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Eturas a další, C‑74/14, EU:C:2016:42, body 30 a 32).

26      Zásada efektivity konkrétně vyžaduje, pokud jde o procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, aby tyto podmínky v praxi neznemožňovaly nebo nadměrně neztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 10. dubna 2003, Steffensen, C‑276/01, EU:C:2003:228, bod 60 a citovaná judikatura).

27      Pokud jde specificky o směrnici 85/374, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní pravidla dokazování a posuzování důkazů nesmí ohrozit rozložení důkazního břemene, jak je stanoveno v článku 4 této směrnice, a obecně ani účinnost systému odpovědnosti zavedeného uvedenou směrnicí či cíle, které unijní normotvůrce tímto systémem sleduje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2014, Novo Nordisk Pharma, C‑310/13, EU:C:2014:2385, body 26 a 30 a citovaná judikatura).

28      V tomto ohledu je sice pravda, že takový vnitrostátní režim dokazování, jaký je předmětem první otázky, může usnadnit poškozené osobě předložení požadovaných důkazů umožňujících dovolávat se odpovědnosti výrobce. Z tvrzení uvedených v předkládacím rozhodnutí totiž v podstatě vyplývá, že takový režim od poškozené osoby nevyžaduje, aby za všech okolností předložila spolehlivé a nevyvratitelné důkazy o existenci vady výrobku a příčinné souvislosti mezi touto vadou a vzniklou škodou, ale opravňuje soud k tomu, aby případně učinil závěr, že taková existence byla zjištěna na základě souboru nepřímých důkazů, jejichž závažnost, přesnost a to, že se shodují, mu umožňují mít s dostatečně vysokou mírou pravděpodobnost za to, že takový závěr odpovídá skutečnosti.

29      Takový režim dokazování však nemůže sám o sobě přivodit obrácení důkazního břemene, jež ve smyslu článku 4 směrnice 85/374 nese poškozená osoba, jelikož tento režim na ni svým způsobem ponechává břemeno prokázat jednotlivé nepřímé důkazy, jejichž spojení případně umožní rozhodujícímu soudu posílit jeho přesvědčení o existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a vzniklou škodou (viz obdobně rozsudek ze dne 20. listopadu 2014, Novo Nordisk Pharma, C‑310/13, EU:C:2014:2385, body 26 až 28).

30      Kromě toho je třeba upřesnit, zejména s ohledem na okolnost, zmíněnou předkládajícím soudem, že lékařský výzkum neprokázal ani nevyvrátil existenci souvislosti mezi podáním vakcíny a propuknutím roztroušené sklerózy, že režim dokazování, který by vylučoval jakékoliv použití nepřímých důkazů a stanovil by, že k unesení důkazního břemene podle článku 4 uvedené směrnice musí poškozená osoba předložit spolehlivý důkaz existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a propuknutím nemoci na základě lékařského výzkumu, by byl v rozporu s požadavky vyplývajícími z této směrnice.

31      Takový značný požadavek na dokazování, který by znamenal vyloučení jakéhokoliv jiného důkazu než spolehlivého důkazu na základě lékařského výzkumu, by v řadě situací nadměrně ztěžoval nebo – pokud je nesporné, jako v projednávané věci, že lékařský výzkum neumožnil prokázat ani vyvrátit existenci takové příčinné souvislosti – znemožňoval prokázání odpovědnosti výrobce, čímž by byl ohrožen užitečný účinek článku 1 směrnice 85/374, jak uvedl generální advokát v bodě 45 svého stanoviska (viz obdobně rozsudek ze dne 9. listopadu 1983, San Giorgio, 199/82, EU:C:1983:318, bod 14).

32      Takové omezení typu přípustných důkazů by kromě toho bylo v rozporu s některými z cílů sledovaných uvedenou směrnicí, mezi něž patří mimo jiné, jak vyplývá z druhého a sedmého bodu odůvodnění této směrnice, cíl zajistit spravedlivé rozdělení rizik spojených s moderní technologickou výrobou mezi poškozenou osobu a výrobce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Boston Scientific Medizintechnik, C‑503/13 a C‑504/13, EU:C:2015:148, bod 42) a, jak vyplývá z prvního a šestého bodu odůvodnění téže směrnice, chránit bezpečnost a zdraví spotřebitelů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Boston Scientific Medizintechnik, C‑503/13 a C‑504/13, EU:C:2015:148, bod 47).

33      I když z úvah uvedených bodech 28 až 32 tohoto rozsudku vyplývá, že takový vnitrostátní režim dokazování, jaký je popsán v bodě 28 tohoto rozsudku, se jako takový jeví neutrální, pokud jde o důkazní břemeno podle článku 4 směrnice 85/374, a v zásadě způsobilý zachovat účinnost režimu odpovědnosti zavedeného touto směrnicí a současně zajistit dodržení cílů, které tato směrnice sleduje, nic to nemění na tom, že skutečný rozsah takového režimu musí být určen s ohledem na to, jak jej vykládají a uplatňují vnitrostátní soudy (viz obdobně rozsudek ze dne 9. prosince 2003, Komise v. Itálie, C‑129/00, EU:C:2003:656, bod 31).

34      V tomto ohledu je důležité, aby zásady, kterými se uvedený režim dokazování vyznačuje, nebyly vnitrostátním soudem uplatňovány takovým způsobem, který by znamenal prakticky zavedení neoprávněných domněnek v neprospěch výrobců, které by mohly porušovat článek 4 směrnice 85/374, nebo dokonce narušovat samotnou účinnost hmotněprávních pravidel stanovených touto směrnicí.

35      Tak by tomu mohlo zaprvé být, jak uvedl generální advokát v bodech 54, 60 a 75 svého stanoviska, v případě, kdy by vnitrostátní soudy uplatňovaly uvedený režim dokazování příliš benevolentně a spokojily se s irelevantními nebo nedostatečnými důkazy (viz obdobně rozsudek ze dne 15. října 2015, Nike European Operations Netherlands, C‑310/14, EU:C:2015:690, body 29 a 43). V takové situaci by totiž bylo nejen porušeno pravidlo o důkazním břemeni v článku 4 směrnice 85/374, ale obecně narušena i účinnost režimu odpovědnosti zavedeného článkem 1 této směrnice, jelikož existence dvou ze tří podmínek, kterým podléhá odpovědnost výrobce na základě této směrnice, tj. existence vady výrobku a příčinné souvislosti mezi touto vadou a škodou, kterou utrpěla poškozená osoba, by nebyla vnitrostátním soudem dostatečně ověřena.

36      Zadruhé důkazní břemeno by rovněž nebylo respektováno, kdyby vnitrostátní soudy uplatňovaly režim dokazování popsaný v bodě 28 tohoto rozsudku tak, že pokud je předložen jeden či více druhů nepřímých skutkových důkazů, je bez dalšího a automaticky předpokládáno, že výrobek má vadu a je dána příčinná souvislost mezi touto vadou a vznikem škody. Za podobných okolností by se totiž výrobce, ještě než se soud rozhodující ve věci samé seznámí s důkazy a argumenty, které tento výrobce předkládá, mohl dostat do situace, kdy musí uvedenou domněnku vyvrátit, aby se mohl nároku úspěšně bránit (viz obdobně rozsudky ze dne 9. listopadu 1983, San Giorgio, 199/82, EU:C:1983:318, bod 14, a ze dne 9. února 1999, Dilexport, C‑343/96, EU:C:1999:59, bod 52).

37      Vnitrostátním soudům tedy přísluší dbát na to, aby předložené nepřímé důkazy byly skutečně dostatečně závažné, přesné a shodující se tak, že umožňují závěr, navzdory důkazům a argumentům předloženým výrobcem na jeho obranu, že existence vady výrobku se jeví jako nejpravděpodobnější vysvětlení vzniku škody, takže taková vada a taková příčinná souvislost mohou být důvodně považovány za prokázané.

38      Kromě toho je důležité, aby tyto soudy zajistily, aby nebyla dotčena zásada, že existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti musí poškozená osoba prokázat všemi důkazními prostředky, které obecně připouští vnitrostátní právo, a zejména předložením závažných, přesných a shodujících se nepřímých důkazů, jako v projednávaném případě. To vyžaduje, aby soud dbal na zachování vlastního prostoru pro uvážení, pokud jde o to, zda takový důkaz byl předložen právně dostačujícím způsobem, či nikoliv, než má za to, že po seznámení se se všemi důkazy předloženými oběma stranami a jimi uvedenými argumenty je schopen s ohledem na veškeré relevantní okolnosti věci, kterou projednává, učinit v tomto ohledu konečný závěr (viz obdobně rozsudek ze dne 9. listopadu 1983, San Giorgio, 199/82, EU:C:1983:318, bod 14).

39      Pokud jde o konkrétní okolnosti charakterizující věc, kterou projednává předkládající soud, je třeba připomenout, že článek 267 SFEU opravňuje Soudní dvůr nikoliv k uplatňování unijního práva na konkrétní případ, nýbrž pouze k rozhodování o výkladu Smluv a aktů přijatých unijními orgány.

40      Podle ustálené judikatury může Soudní dvůr nicméně v rámci soudní spolupráce zavedené tímto článkem na základě skutečností uvedených ve spise poskytnout vnitrostátnímu soudu prvky výkladu unijního práva, které by mohly být pro tento soud užitečné při posuzování účinků takových pravidel (viz mimo jiné rozsudek ze dne 28. září 2006, Van Straaten, C‑150/05, EU:C:2006:614, bod 37 a citovaná judikatura).

41      V projednávaném případě takové skutečnosti, jaké jsou uváděny v rámci věci v původním řízení, související s časovou blízkostí mezi podáním vakcíny a propuknutím nemoci, jakož i neexistencí osobních či rodinných predispozic k této nemoci, stejně jako existence značného počtu zjištěných případů propuknutí této nemoci v návaznosti na takové podání, zdá se, a priori představují nepřímé důkazy, jejichž spojení může případně vést vnitrostátní soud k závěru, že poškozená osoba unesla důkazní břemeno, které jí přísluší na základě článku 4 směrnice 85/374. Tak by tomu mohlo být zejména tehdy, pokud uvedené nepřímé důkazy povedou soud k závěru, že podání vakcíny představuje nejpravděpodobnější vysvětlení vzniku nemoci, a uvedená vakcína tedy neposkytuje ve smyslu článku 6 této směrnice bezpečnost, kterou lze oprávněně očekávat s přihlédnutím ke všem okolnostem, jelikož způsobuje neobvyklou a obzvláště závažnou škodu pacientovi, který v případě výrobku této povahy a s ohledem na jeho funkci může legitimně očekávat vysoký stupeň bezpečnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Boston Scientific Medizintechnik, C‑503/13 a C‑504/13, EU:C:2015:148, bod 39).

42      Jak bylo zdůrazněno výše, takové případné závěry však bude moci soud projednávající meritorně daný spor vyvodit s plnou znalostí věci v každém konkrétním případě, teprve až řádně zohlední všechny okolnosti věci, která je mu předložena, a zejména veškerá další vysvětlení a důkazy předložené výrobcem, které mají zpochybnit relevanci důkazů uváděných poškozenou osobou a stupeň pravděpodobnosti vysvětlení předloženého poškozenou osobou, zmíněný v předchozím bodě.

43      S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 4 směrnice 85/374 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu režimu dokazování, o jaký se jedná v původním řízení, podle něhož soud rozhodující ve věci samé, pokud projednává žalobu na určení odpovědnosti výrobce vakcíny na základě její údajné vady, může při výkonu posuzovací pravomoci, která je mu v tomto ohledu svěřena, mít za to, že navzdory konstatování, že lékařský výzkum nepotvrdil ani nevyvrátil souvislost mezi podáním předmětné vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozený, představují určité skutkové okolnosti, kterých se dovolává žalobce, závažné, přesné a shodující se nepřímé důkazy umožňující učinit závěr o existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a uvedenou nemocí. Vnitrostátní soudy musí nicméně dbát na to, aby konkrétní uplatňování uvedeného režimu dokazování nevedlo k nerespektování důkazního břemene stanoveného v uvedeném článku 4 ani k narušení účinnosti režimu odpovědnosti zavedeného touto směrnicí.

 K druhé otázce

44      Svou druhou otázkou se předkládající soud táže, zda článek 4 směrnice 85/374 musí být vykládán v tom smyslu, že brání režimu dokazování založenému na domněnkách, podle něhož se v případě, že lékařský výzkum neprokázal ani nevyvrátil existenci souvislosti mezi podáním vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozená osoba, považuje existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a škodou, která vznikla poškozené osobě, vždy za prokázanou, existují-li určité předem určené nepřímé skutkové důkazy příčinné souvislosti.

45      Z celého spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, vyplývá, že při projednávání sporů, jejichž skutkové okolnosti byly velmi podobné, soudy rozhodující ve věci samé opakovaně dospěly na základě obdobných nepřímých důkazů, na jedné straně k tomu, že tyto nepřímé důkazy mají závažný, přesný a shodující se charakter požadovaný k tomu, aby mohla být presumována existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně proti hepatitidě B a vznikem roztroušené sklerózy, a na druhé straně k tomu, že takový charakter nemají. Odporující si vnitrostátní rozhodnutí vydaná ve věci v původním řízení, zmíněná v bodech 14 až 16 tohoto rozsudku, tuto situaci ilustrují.

46      Ve své první otázce předkládající soud dále poukazuje na svrchovanou posuzovací pravomoc, kterou mají soudy rozhodující ve věci samé při posuzováním nepřímých skutkových důkazů, které jsou jim předloženy.

47      V tomto kontextu se jeví, že si předkládající soud klade otázku, zda on sám, nebo případně vnitrostátní zákonodárce, může vyjmenovat určité druhy předem stanovených nepřímých důkazů, které na základě domněnek společně mohou vést automaticky k prokázání příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a vznikem nemoci.

48      V tomto ohledu je třeba připomenout, že ochrana práv, která jednotlivcům poskytují relevantní ustanovení Smlouvy, ve velké míře závisí na po sobě jdoucích právních kvalifikacích skutkových okolností. Stejně tak je třeba poukázat na to, že soud, který má stejně jako předkládající soud v projednávané věci, rozhodnout v posledním stupni, je mimo jiné pověřen zajistit na vnitrostátní úrovni jednotný výklad právních pravidel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. června 2006, Traghetti del Mediterraneo, C‑173/03, EU:C:2006:391, bod 36).

49      To však nic nemění na tom, že Soudní dvůr nemá pravomoc vykládat vnitrostátní právo a je věcí pouze vnitrostátního soudu určit přesnou působnost vnitrostátních právních a správních předpisů. To platí mimo jiné pro vnitrostátní předpisy týkající se dokazování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. února 1999, Dilexport, C‑343/96, EU:C:1999:59, bod 51 a citovaná judikatura), jako i ty, které stanoví příslušné pravomoci jednotlivých vnitrostátních soudů.

50      Pokud jde o vnitrostátní předpisy týkající se dokazování, které jsou předmětem první otázky, je nicméně třeba zdůraznit, že vnitrostátní soudy, které je mají uplatňovat, musí zohlednit současně zásady uvedené v bodech 37 a 38 tohoto rozsudku i zásadu právní jistoty, jejímž logickým důsledkem je ochrana legitimního očekávání a která podle ustálené judikatury vyžaduje, aby použití právních pravidel bylo pro právní subjekty předvídatelné (rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Aventis Pasteur, C‑358/08, EU:C:2009:744, bod 47 a citovaná judikatura).

51      Pokud jde o pravidla týkající se soudní příslušnosti, pouze vnitrostátnímu právu a předkládajícímu soudu přísluší určit, s ohledem zejména na zásady uvedené v bodech 37, 38 a 50 tohoto rozsudku, do jaké míry umožňují pravomoci tomuto soudu svěřené, aby kontroloval posouzení provedená soudy rozhodujícími ve věci samé ohledně závažnosti, přesnosti a shodujícího se charakteru nepřímých důkazů, které jim byly předloženy, a přispívat tak k zajištění co největší jednoty při uplatňování dotčených unijních pravidel.

52      Naproti tomu využití, ze strany vnitrostátního zákonodárce nebo případně nejvyššího vnitrostátního soudu, takového způsobu dokazování, jaký je zmíněn v druhé otázce, podle něhož se má za to, že existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a škodou, kterou utrpěla poškozená osoba, se vždy považuje za prokázanou, existují-li určité předem určené nepřímé důkazy příčinné souvislosti, by vedlo k porušení pravidla týkajícího se důkazního břemene stanoveného v článku 4 směrnice 85/374.

53      Předkládající soud totiž tím, že ve své otázce upřesňuje, že jakmile jsou prokázány takto předem určené některé skutečnosti, je existence takové příčinné souvislosti „považována vždy za prokázanou“, zdá se odkazovat na nevyvratitelnou domněnku. Taková domněnka by přitom měla za následek to, že ačkoliv takto předem definované skutečnosti nemohou z povahy věci s jistotou prokázat existenci takové příčinné souvislosti, byl by výrobce v podobném případě zbaven jakékoliv možnosti předložit faktické důkazy nebo uplatnit argumenty, například vědecké, ve snaze o vyvrácení této domněnky, a soud by tak byl zbaven jakékoliv možnosti posoudit skutkové okolnosti ve světle takových důkazů nebo argumentů. Taková situace by svým automatismem nejen porušovala zásadu uvedenou v článku 4 směrnice 85/374, podle níž nese důkazní břemeno ohledně vady a příčinné souvislosti poškozená osoba, ale nadto by ohrožovala samotnou účinnost režimu odpovědnosti zavedeného touto směrnicí. Existence jedné ze tří podmínek, kterým podléhá odpovědnost výrobce na základě uvedené směrnice, by tak totiž byla soudu vnucena bez možnosti přezkoumat, zda ostatní skutečnosti, které mu byly v případě, který projednává, předloženy k posouzení, nemohou vést k opačnému závěru.

54      A dále i za předpokladu, že by domněnka zmíněná předkládajícím soudem byla vyvratitelná, nemění to nic na tom, že jakmile by byly zjištěny skutečnosti, které byly takto předem určeny zákonodárcem nebo nejvyšším vnitrostátním soudem, byla by automaticky presumována existence příčinné souvislosti, takže výrobce by se ještě před tím, než se soud rozhodující ve věci samé seznámí s důkazy a argumenty, které tento výrobce předkládá, mohl dostat do situace, kdy musí uvedenou domněnku vyvrátit, aby se mohl nároku úspěšně bránit. Jak bylo uvedeno v bodě 36 tohoto rozsudku, taková situace by vedla k tomu, že by nebylo respektováno důkazní břemeno podle článku 4 směrnice 85/374.

55      S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že článek 4 směrnice 85/374 musí být vykládán v tom smyslu, že brání režimu dokazování založenému na domněnkách, podle něhož v případě, že lékařský výzkum neprokázal ani nevyvrátil existenci souvislosti mezi podáním vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozená osoba, se považuje existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a škodou, která vznikla poškozené osobě, vždy za prokázanou, existují-li určité předem určené nepřímé skutkové důkazy příčinné souvislosti.

 K třetí otázce

56      S ohledem na odpověď na první otázku není třeba odpovídat na třetí otázku.

 K nákladům řízení

57      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

1)      Článek 4 směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu režimu dokazování, o jaký se jedná v původním řízení, podle něhož soud rozhodující ve věci samé, pokud projednává žalobu na určení odpovědnosti výrobce vakcíny na základě její údajné vady, může při výkonu posuzovací pravomoci, která je mu v tomto ohledu svěřena, mít za to, že navzdory konstatování, že lékařský výzkum nepotvrdil ani nevyvrátil souvislost mezi podáním předmětné vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozený, představují určité skutkové okolnosti, kterých se dovolává žalobce, závažné, přesné a shodující se nepřímé důkazy umožňující učinit závěr o existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a uvedenou nemocí. Vnitrostátní soudy musí nicméně dbát na to, aby konkrétní uplatňování uvedeného režimu dokazování nevedlo k nerespektování důkazního břemene stanoveného v uvedeném článku 4 ani k narušení účinnosti režimu odpovědnosti zavedeného touto směrnicí.

2)      Článek 4 směrnice 85/374 musí být vykládán v tom smyslu, že brání režimu dokazování založenému na domněnkách, podle něhož v případě, že lékařský výzkum neprokázal ani nevyvrátil existenci souvislosti mezi podáním vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozená osoba, se považuje existence příčinné souvislosti mezi vadou přičítanou vakcíně a škodou, která vznikla poškozené osobě, vždy za prokázanou, existují-li určité předem určené nepřímé skutkové důkazy příčinné souvislosti.

Podpisy.

Mateřská škola v Praze 4 v roce 2016 nepřijala dítě, které povinné očkování nemělo. Rodiče nesouhlas s vakcinací zdůvodnili rozporem s morálním principem neubližování či nezraňování, obsaženým v jejich buddhistické víře. Argumentovali tím, že vakcíny jsou testovány na zvířatech a lidech. Zároveň byli členy spolku prosazujícího svobodnou volbu rodičů v očkování dětí.

Splnění očkovací povinnosti patří k podmínkám přijetí do mateřských škol. Zákon o ochraně veřejného zdraví nyní umožňuje přijmout neočkované dítě pouze v případě, že je vůči nákaze prokazatelně imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro zdravotní kontraindikaci.

Městský soud v Praze ovšem dospěl k závěru, že i v řízení o přijetí do školky je nutné zvážit takzvanou výhradu víry a světskou výhradu svědomí. Ústavní soud v minulosti řekl, že na základě jedné či druhé výhrady lze v odůvodněných případech upustit od sankce pro rodiče za to, že nenechali dítě očkovat.

Nepřijetí dítěte do školky sice není sankcí, ale také může mít závažné dopady, správní orgány se tedy musí výhradami přinejmenším seriózně zabývat i v tomto typu řízení. V některých případech pak podle městského soudu mohou převážit individuální zájmy nad veřejným zájmem na ochraně zdraví.

Pražský magistrát s rozsudkem městského soudu nesouhlasil a podal kasační stížnost. NSS ji zamítl. Konstatoval, že správní orgány skutečně musí poměřovat na jedné straně kvalitu a přesvědčivost tvrzení žadatele uplatňujícího výhradu svědomí, na druhé straně pak maximálně akcentovaný zájem společnosti na ochraně veřejného zdraví.

Výjimek podle NSS nemá být mnoho. „Příliš široký výklad a aplikace práva projevovat své náboženské vyznání nebo uplatňovat sekulární výhradu svědomí by mohly vést k rozkladu systému povinného očkování a v důsledku toho být hrozbou pro zdraví zejména těch dětí a dospělých, kteří se ze zdravotních důvodů nemohou prostřednictvím vakcinace proti daným onemocněním bránit,“ zdůraznil NSS.

Zdroj: ČTK; NSS

Rozsudek-NSS-Materska-skola-1Stáhnout

Ústavní soud, Brno, TZ 117/2018, usoud.cz

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky, neboť neshledal, že by napadená rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze porušila její základní práva. Současně však Ústavní soud konstatoval, že v řízení před obecnými soudy byla porušena základní práva stěžovatelčiny nezletilé dcery (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), konkrétně její právo na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Řízení před okresním soudem bylo zahájeno na návrh otce nezletilé dívky, který mimo jiné žádal, aby soud nahradil nesouhlasné stanovisko stěžovatelky s provedením tzv. povinného očkování jejich jedenáctileté dcery. Stěžovatelka s  očkováním dcery nesouhlasila a poukazovala na svou svobodu svědomí; obávala se o zdraví dcery s ohledem na nežádoucí účinky vakcín a zpochybňovala i potřebnost sporného očkování. Okresní soud svým rozhodnutím nahradil stěžovatelčino nesouhlasné stanovisko a dal souhlas s očkováním nezletilé dívky. Toto rozhodnutí následně potvrdil i krajský soud v odvolacím řízení. Nezletilá dívka byla v celém řízení před obecnými soudy zastoupena opatrovníkem – orgánem sociálně-právní ochrany dětí a v řízení před okresním soudem byla též vyslechnuta; jinak se řízení přímo neúčastnila a nebyla o něm ani o jeho výsledku přímo informována.

Ústavní soud se ve svém rozhodnutí nejprve zabýval námitkami stěžovatelky, která poukazovala především na porušení své svobody svědomí. Ústavní soud navázal na svou dřívější judikaturu k tzv. povinnému očkování a posuzoval, zda stěžovatelka oprávněně uplatnila výhradu svědomí vůči očkovací povinnosti své dcery. Tomu Ústavní soud nakonec nepřisvědčil. Zdůraznil přitom, že ani v situaci názorového sporu mezi rodiči ohledně očkování dítěte není obecně vyloučeno, aby jeden z rodičů úspěšně uplatnil výhradu svědomí, avšak v takovém případě bude nutno vážit svobodu svědomí rodiče oponujícího očkování jak s veřejným zájmem na ochraně zdraví, tak s totožnou svobodou svědomí druhého rodiče, neboť právo na péči o dítě a jeho výchovu náleží oběma rodičům. Oprávněná výhrada svědomí vůči jakékoli zákonné povinnosti navíc může být uplatněna jen v mimořádných případech a mimo jiné musí být opřena o dostatečně naléhavé důvody. V posuzovaném případě ovšem stěžovatelka takové důvody neuváděla; dostatečně naléhavé důvody totiž nelze založit ani na předchozí špatné zkušenosti s očkováním, po němž se u očkovaného dítěte projevily jen méně závažné vedlejší účinky, ani na poukazu na velmi závažnou reakci jiné osoby (byť ze širšího příbuzenstva) na zcela odlišné nepovinné očkování, ani na samotných pochybnostech o přínosu očkování pro dotčené dítě. Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena další ústavně zaručená práva stěžovatelky, jako její ústavní rodičovská práva a právo na spravedlivý proces. Proto byla její ústavní stížnost zamítnuta.

Při posuzování podané ústavní stížnosti ovšem Ústavní soud zároveň zjistil, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených práv nezletilé dívky. Ta sice nebyla stěžovatelkou, ale vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním soudem; nicméně vázán principem nejlepšího zájmu dítěte byl Ústavní soud povinen zasáhnout a deklarovat porušení jejích ústavně zaručených práv. K tomu došlo tím, že dívka nebyla s vedením řízení náležitě seznámena a do řízení zapojena, přestože se v něm fakticky jednalo o zásahu do její fyzické integrity (provedení očkování). Okresní soud sice dívku vyslechl a zjišťoval její názor (dívka s očkováním nesouhlasila), avšak už jí nesdělil, proč se na její názor ptá, jaké řízení se vede a jaká v něm má práva, a především ji následně vůbec neinformoval o tom, jak řízení dopadlo a jak byl její názor zohledněn. O vedení odvolacího řízení, a tedy ani o jeho výsledku, dívka nebyla zpravena vůbec. K tomu navíc přistoupila skutečnost, že sice dívka byla v řízení zastoupena kolizním opatrovníkem, ovšem ani to jí nikdo oficiálně nesdělil a kolizní opatrovník s ní v podstatě vůbec nekomunikoval, setkal se s ní jen jedinkrát, při pohovoru se soudcem okresního soudu.

Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že i nezletilé dítě je plnohodnotným účastníkem řízení, které se jej bezprostředně dotýká; má tedy právo být důležitým aktérem řízení, nikoli jen objektem ochrany či pasivním pozorovatelem rozhodování o své záležitosti. Právo dítěte být slyšeno v řízení, které se jej týká, zaručené čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, se neomezuje na pouhé zjištění názoru dítěte na projednávanou záležitost, dítě nemůže být vnímáno jen jako zdroj informací. Toto právo naopak zahrnuje další komunikaci s dítětem a informování jej o řízení, včetně toho, jak nakonec bylo rozhodnuto v jeho záležitosti a jak byl zohledněn jeho názor, pokud jej dítě vyjádřilo. Za dodržení tohoto práva přitom odpovídá soud. Pokud je dítě způsobilé k tomu, aby v řízení bylo vyslechnuto přímo soudem, a neodporuje to ani jeho nejlepšímu zájmu, pak by to měl být také přímo soud, kdo dítěti své rozhodnutí přístupnou formou vysvětlí. Takové informování dítěte přímo soudem jako nestrannou a neutrální autoritou je zcela zásadní tam, kde rodiče dítěte či jiné osoby mu blízké vystupují v soudním řízení proti sobě, a proto poté ani nemusí být schopni dítě nezkresleně informovat o průběhu a výsledku řízení. Právě k tomu ostatně došlo i v případě posuzovaném Ústavním soudem.

Ústavní soud se dále věnoval též otázce zastupování dítěte ustanoveným kolizním opatrovníkem (zpravidla orgánem sociálně-právní ochrany dětí). Pokud je nezletilé schopno pochopit, že se vede soudní řízení, které se jej týká, pak by zásadně mělo docházet k určité komunikaci a kontaktu mezi ním a kolizním opatrovníkem, a to způsobem a v míře, které odpovídají věku, vyspělosti, preferencím a nejlepšímu zájmu dítěte. Pokud naopak dítě vůbec neví, že je řádným účastníkem řízení, že jej v tomto řízení někdo zastupuje a jak, či dokonce že vůbec je vedeno řízení v jeho věci, pak zpravidla dochází k porušení jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny, aby bylo přítomno projednání své věci.

V projednávaném případě nebyly uvedené principy dodrženy. Nezletilá dívka naopak podle svého vlastního vyjádření měla nakonec pocit, jako by vlastně u soudu vůbec nebyla a nebylo bráno v potaz, co říká. Ústavní soud tedy shledal porušení jejích ústavně zaručených práv a konstatoval je ve výroku. Zároveň ovšem napadená rozhodnutí nezrušil, a to z důvodu, že toto porušení bylo zčásti dodatečně zhojeno v řízení před Ústavním soudem, aniž mohlo být více zhojeno v případném novém řízení před obecnými soudy; navíc toto porušení nemělo vliv na výsledek řízení před obecnými soudy a nevedlo ani k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V řízení před Ústavním soudem byla nezletilá dívka zastoupena Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako opatrovníkem; tento opatrovník se s dívkou setkal a poskytl jí potřebné informace jak o řízení před obecnými soudy a jeho výsledku, tak obecně o problematice očkování, tak o řízení před Ústavním soudem a zároveň následně informoval Ústavní soud o stanovisku své opatrovanky. Senát Ústavního soudu pak soudkyni zpravodajku pověřil, aby o přijatém nálezu zpravila nezletilou dívku. Soudkyně zpravodajka tak po vyhlášení nálezu učinila dopisem adresovaným dívce.

K výroku II. nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Vojtěch Šimíček.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 725/18 včetně disentu je dostupný zde (345 KB, PDF).

Článek přebrán z: https://www.usoud.cz/aktualne/?tx_ttnews[tt_news]=5954&cHash=bc01291a4e18b32f46095fcb746e98af

8. 4. 2021

Tento dokument představuje nástroj pro média, vydaný v kontextu oznámení výše uvedeného rozsudku. ESLP nijak nezavazuje.

Na co si stěžovatelé stěžovali?

Stěžovatelé poukazovali na důsledky nedodržení všeobecné zákonné povinnosti v České republice zajistit očkování dětí proti nemocem, které jsou lékařské vědě dobře známé.

Co česká legislativa stanovuje?

V České republice upravuje očkování osob s trvalým a dlouhodobým pobytem zákon o ochraně veřejného zdraví spolu s prováděcí ministerskou vyhláškou podle daného časového plánu. U dětí mají povinnost zajistit dodržení zákona jejich rodiče. Pokud tak neučiní, jedná se o přestupek, přičemž zařízení poskytující péči o děti do věku tří let a další typy předškolních zařízení (tj. ty starající se o děti až do školního roku následujícího po datu, kdy dosáhnou šesti let) mohou přijímat pouze děti, které jsou řádně očkované, které mají potvrzeno, že získaly imunitu jinými způsoby, nebo které nemohou podstoupit očkování ze zdravotních důvodů.

Kterých vakcín se to týká?

Legislativa upravuje vakcíny proti dětským nemocem, které jsou lékařské vědě dobře známé, konkrétně záškrt, tetanus, černý kašel, hemofilová infekce typu b, dětská obrna, žloutenka typu B, spalničky, příušnice, zarděnky a – u dětí se stanovenými zdravotními indikacemi – pneumokokové infekce.

Jaké byly důsledky nesplnění očkovací povinnosti pro stěžovatele?

Pět žádostí podali „dětští stěžovatelé“, kteří nebyli přijati do mateřské školy nebo jejichž přijetí bylo zamítnuto, jelikož nebyli očkováni, nebo jejich očkování neodpovídalo časovému plánu stanovenému legislativou.

Jednu žádost (od p. Vavřičky) předložil otec, jenž své dvě děti nenechal očkovat. Dopustil se tak přestupku a byla mu uložena pokuta.

Jaké byly konkrétní stížnosti stěžovatelů?

Stěžovatelé spoléhali na několik ustanovení, zejména na článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (právo na respektování soukromého života).

Proč soud nezjistil porušení článku 8 Úmluvy?

Soud rozhodl, že opatření, na která si stěžovatelé stěžovali, posouzená v kontextu národního systému, jsou opodstatněně přiměřená vůči legitimním cílům, které český stát sleduje skrze očkovací povinnost. Soud došel k závěru, že české úřady nepřekročily širokou diskreční pravomoc („prostor pro uvážení“), kterou v této oblasti požívají.

Jakou argumentací dospěl soud k tomuto závěru?

• Došlo k zásahu do práva?

Podle judikatury soudu představuje povinné očkování coby nedobrovolný lékařský zákrok zásah do práva na respektování soukromého života. V aktuálním případě k takovému zásahu došlo, přestože se žádné nucené očkování neuskutečnilo.

• Jaký je legitimní cíl, který česká legislativa sleduje?

Cílem české legislativy je ochrana proti nemocem, které mohou představovat vážné zdravotní riziko. To se týká těch, kteří jsou očkováni, i těch, kteří očkováni být nemohou, a tudíž jsou zranitelní a spoléhají na dosažení vysoké úrovně proočkovanosti ve společnosti všeobecně jako ochrany proti zmíněným nakažlivým onemocněním. Tento záměr koresponduje s cíli ochrany zdraví a ochrany práv druhých, jak je uvádí článek 8 Úmluvy.

• Jaký je prostor pro uvážení členských zemích v oblasti veřejného zdraví?

Podle judikatury soudu spadají záležitosti týkající se zdravotní politiky do prostoru pro uvážení národních úřadů. V aktuálním případě, který se týká konkrétně povinného charakteru očkování dětí, musí být tento prostor široký.

• Odpovídal zásah do práva na respektování soukromého života naléhavé společenské potřebě?

Články 2 (právo na život) a 8 (právo na respektování soukromého života) ukládají členským zemím pozitivní závazek podniknout náležitá opatření na ochranu života a zdraví osob v jejich jurisdikci. Podobné závazky vyvstávají z dalších mezinárodních dokumentů. Povinné očkování v České republice, které má silnou podporu příslušných zdravotnických úřadů, představuje odpověď národních úřadů na naléhavou společenskou potřebu chránit zdraví jednotlivce i veřejnosti proti zmíněným nemocem a dávat pozor na jakýkoli klesající trend v míře očkování dětí.

• Kde do této otázky vstupuje nejlepší zájem dítěte?

Ve všech rozhodnutích týkajících se dětí má jejich zájem, v souladu s judikaturou, prvořadý význam. Z toho vyplývá, že členské země mají povinnost stavět nejlepší zájem dítěte, a také nejlepší zájem dětí jako skupiny, do základu veškerých rozhodnutí ovlivňujících jejich zdraví a vývoj. Cílem v otázce očkování by mělo být to, aby každé dítě bylo chráněno před vážnými nemocemi. Ve velké většině případů se toho dosáhne tím, že děti jsou v prvních letech svého života plně naočkovány podle očkovacího plánu. Ty děti, které nelze očkovat, jsou nepřímo chráněné proti nakažlivým onemocněním, pokud je v jejich komunitě zachována požadovaná míra proočkovanosti; jejich ochrana tedy stojí na kolektivní imunitě. Tato politika veřejného zdraví je založena na relevantních argumentech a jako taková se shoduje s nejlepším zájmem dětí, které představují její ústřední bod. Soud proto uznal, že rozhodnutí českých zákonodárců prosazovat povinný přístup k očkování je podepřeno relevantními a dostatečnými důvody.

• Jaká je účinnost příslušných vakcín a možné výjimky?

Povinné očkování se týká devíti nemocí, přičemž očkování proti nim považuje vědecká komunita za účinné a bezpečné, stejně jako desáté očkování, pro děti s konkrétními zdravotními indikacemi. Přestože český model prosazuje povinné očkování, nejedná se o absolutní povinnost. Výjimka z této povinnosti se povoluje zejména v souvislosti s dětmi s trvalou kontraindikací očkování. Výjimka se také připouští na základě judikatury Ústavního soudu v případu Vavřička, z něhož se postupně vyvinulo právo na sekulární výhradu svědomí.

• Co bezpečnost příslušných vakcín?

Přestože je očkování zcela bezpečné pro velkou většinu očkovaných, nezpochybňuje se, že může být škodlivé pro jednotlivce a způsobit vážné a dlouhodobé poškození jeho zdraví. Vláda uvedla, že na přibližně 100 tisíc dětí každoročně očkovaných v ČR (což představuje 300 tisíc očkování) připadá pět až šest případů vážného, potenciálně celoživotního poškození zdraví. Se zřetelem na toto velmi vzácné, ale bezpochyby velmi vážné zdravotní riziko pro jednotlivce zdůrazňují příslušné instituce důležitost preventivních opatření před očkováním. Mezi ně evidentně patří kontrola možných kontraindikací v každém jednotlivém případě a sledování bezpečnosti používaných vakcín. Soud neshledal v těchto ohledech žádný důvod pro zpochybnění dostatečnosti národního systému.

• Byli stěžovatelé nuceni nechat se naočkovat nebo nechat naočkovat své děti?

Ne. Očkování je v ČR zákonná povinnost, nicméně její dodržení nelze přímo uložit, jelikož neexistuje žádná právní úprava umožňující nucené provedení očkování.

• Byla opatření uložená stěžovatelům nepřiměřená?

Nepřímým způsobem vymáhání této povinnosti je aplikace sankcí. Sankce platná v České republice se dá považovat za poměrně mírnou, jelikož sestává z administrativní pokuty, kterou lze udělit pouze jednou. Stěžovatelé mohli využít plný rozsah opravných prostředků.

• V případě p. Vavřičky byla výše pokuty u spodní hranice příslušného rozmezí a nelze ji považovat za nepřiměřeně tvrdou či zatěžující.
• Pokud jde o dětské stěžovatele, jejich nepřijetí do předškolního zařízení znamenalo ztrátu důležité příležitosti rozvoje jejich osobnosti. Jednalo se však o důsledek (jasně poskytnutého pro legislativní testy) rozhodnutí jejich rodičů nesplnit všeobecnou zákonnou povinnost, jejímž záměrem bylo ochraňovat zdraví zejména malých dětí a která byla svým charakterem v zásadě ochranná, nikoli represivní.

Podle názoru soudu nelze považovat za nepřiměřené, když stát požaduje po těch, pro něž očkování představuje nepatrné zdravotní riziko, aby přijali toto všeobecně prováděné ochranné opatření, coby zákonnou povinnost a jménem společenské solidarity, v zájmu nízkého počtu zranitelných dětí, které nemohou z očkování profitovat. Soud dospěl k názoru, že učinění tohoto rozhodnutí bylo ze strany českých zákonodárců učiněno platně a oprávněně z důvodu ochrany zdraví obyvatel.

• Mohli se dětští stěžovatelé vrátit ke školnímu vzdělávání po dosažení věku povinné školní docházky?

Ano. Dopady na dětské stěžovatele byly časově omezené. Když dosáhli věku povinné školní docházky, jejich přijetí do základní školy nebylo stavem jejich očkování nijak ovlivněno.

Je to poprvé, co Evropský soud pro lidská práva zkoumal případ takovéhoto typu?

Ano, toto je poprvé, co ESLP vynesl rozsudek o povinném očkování proti dětským nemocem, které jsou lékařské vědě dobře známé.

Jaký soudní orgán o této žádosti rozhodoval?

Rozsudek oznámil Velký senát tvořený 17 soudci 8. dubna 2021.

Jedná se o konečný rozsudek?

Ano – rozsudky Velkého senátu jsou po doručení konečné.

Zdroj: https://echr.coe.int/Documents/Press_Q_A_Vavricka_Others_ENG.pdf

Obvykle se případy u ESLP řeší před malým senátem tvořeným sedmi soudci. O tomto případu však rozhodoval Velký senát o sedmnácti soudcích, který rozhoduje pouze v případech vážnějšího charakteru. Jeho verdikt je konečný.

První případ byl ESLP doručen v roce 2013, dalších pět stížností přišlo v následujících dvou letech. Popis problémů českého systému očkování poskytly soudu formou amicus curiae v roce 2016 dva české spolky, a sice Společnost pacientů s následky po očkování (k přečtení ZDE) a ROZALIO, které před zasedáním Velkého senátu v roce 2020 poslalo amicus curiae nový, aktualizovaný a doplněný o současný stav (k přečtení ZDE).

Na slyšení Velkého senátu zastupovala všechny rodiny advokátka Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv. Za ČR vystupovali jako konzultanti Roman Prymula a Hana Cabrnochová, stát zastupoval vládní zmocněnec pro zastupování státu před ESLP Vít Schorm. Více informací o průběhu slyšení v článku ZDE.

Rozhodnutí Velkého senátu bylo učiněno již v lednu, až nyní však ESLP rozeslal informaci o datu vynesení rozsudku.

Veřejné slyšení proběhne 8. dubna v 11 hodin. Rozhodnutí bude zveřejněno také na www.echr.coe.int.

Podrobnosti k jednotlivým případům jsou k dispozici ve francouzštině na webových stránkách Evropského soudu pro lidská práva. Některým případům se věnovala také česká média:

• Školka nepřijala neočkované děti, matky se kvůli tomu soudí (Brožík, Dubský – iDNES)
• Zpráva o jednání a rozsudcích Krajského soudu v Hradci Králové (Brožík, Dubský – komentář právního zástupce)
• Žádné očkování, žádná školka. Ústavní soud potvrdil očkovací povinnost  (Roleček – ČT)

​Další texty, které stojí za to si přečíst:

• Společnost pacientů s následky po očkování – Zpráva pro Evropský soud pro lidská práva
• Šest stížností na stát u Evropského soudu pro lidská práva
• Amicus Rozalia k ESLP 2020
• Evropský soud pro lidská práva dnes projedná šest stížností proti povinnému očkování v ČR
• Odpůrcům povinného očkování vadí pokuty a další tresty, vyslechne je Evropský soud pro lidská práva
• Odpůrci očkování před ESLP: Advokátka Candigliota nařkla Prymulu ze zisku od výrobců vakcín
• Vládní zmocněnec a členka jeho poradního orgánu Candigliota zastupují protistrany před ESLP. Nic divného, vzkazuje Schorm
• LLP: Štrasburský soud projedná šest stížností na povinné očkování
• LLP: Vliv farmaceutických společností, očkování a reklama (zde s. 28 „Podle stručných prohlášení o konfliktu zájmů je Roman Prymula dlouhodobým poradcem a členem poradních výborů společnosti GSK, od které též dlouhodobě přijímá odměny za poradenství a jiné finanční náhrady. Také pravidelně provádí výzkum, který tato společnost financuje. Za spolupráci byl odměňován i společnostmi Wyeth, Baxter, Aventis Pasteur, Novartis a MSD.“)

 Video z jednání Velkého senátu ESLP dne 1. července 2020 najdete ZDE

Asi nejvýstižnější odstavec rozsudku je: „Za situace, kdy zákon o vysokých školách žádnou pravomoc k rozhodování o omezujících podmínkách účasti na prezenční výuce ve vztahu k těm studentům, kteří byli k této formě výuky přijati, nestanoví a současně kdy existovala komplexní úprava ochrany veřejného zdraví, na základě které specializované správní orgány disponovaly pravomocí stanovit podmínky dopadající na studenty vysoké školy ve vztahu k účasti na prezenční výuce, a v obdobných případech vycházely požadavky na testování, očkování či prodělání nemoci z aktů těchto specializovaných správních orgánů, a při zohlednění ústavního práva na respektování fyzické integrity a práva na ochranu soukromí žalobce (tu informací o zdravotním stavu) nemohl zdejší soud dospět k jinému závěru, než že žalovaná neměla pravomoc stanovit a vyžadovat po žalobci splnění jedné z podmínek O-N-T, aniž by takový požadavek vyplýval z aktu příslušného specializovaného správního orgánu na základě pandemického zákona či zákona o ochraně veřejného zdraví (eventuálně jiného zákona).“

Další závěry z rozsudku (zkráceně):

• Obecně formulované oprávnění „rozhodovat o právech a povinnostech studentů“ nelze chápat jako oprávnění zcela neomezené, na jehož podkladě by žalovaná mohla rozhodovat „o čemkoli“.
• Do samosprávné působnosti vysoké školy patří také organizace studia. Posouzení, zda vysoká škola překročila meze samosprávné působnosti, bude vždy individuální a bude se odvíjet od úvahy, zda uplatněná pravomoc souvisí s činností vysoké školy (typicky s výukou) a zda je toliko „organizačního charakteru“, tedy zda nepopírá samu podstatu prezenční výuky a zda není vyhrazena orgánu státní správy.
• V tomto případě nešlo o úpravu organizačních detailů prezenční výuky, ale o úpravu samotného přístupu k výuce. Zároveň omezení bylo vyhrazeno jiným orgánům veřejné moci – speciální zákony komplexně upravují ochranu veřejného zdraví.
• Žalobci, jako studentovi v prezenční formě studia 1. semestru magisterského studijního programu všeobecné lékařství, tak nepochybně svědčilo subjektivní právo studovat jím zvolený studijní program v prezenční formě a na žalovanou dopadala povinnost toto studium umožnit a poskytnout. Případná alternativa v podobě distanční výuky (v případě nesplnění podmínek O-N-T) nemohla nahradit právo žalobce na prezenční výuku.
• S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva by požadavek na splnění podmínek O-N-T mohl obstát v testu legality pouze tehdy, pokud by vycházel ze zákonného zmocnění.

Celé znění rozsudku najdete ZDE.

Rodiče měli z očkování obavy kvůli riziku dalšího zhoršení úporného ekzému u nezletilé, který značně snižoval kvalitu jejího života. Ale také kvůli poruše srážlivosti krve u matky a závažným zdravotním problémům po očkování u matčiny sestry. Rodiče vyhodnotili, že podstoupení rizik očkování není v zájmu jejich dcery. Dalším důvodem odmítnutí byla víra a svědomí rodičů spočívající ve východním duchovních směrech a vegetariánství a odmítnutí násilí na zvířatech při výrobě vakcín. Příběh a postoj rodiny je k přečtení na webu spolku Rozalio zde.

Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje v lednu 2020 uložila matce pokutu ve výši 4.500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč, aniž by přihlédla k hlavnímu důvodu odmítnutí očkování, čímž byly zdravotní problémy nezletilé (fotky ekzému i lékařské zprávy byly doloženy), které očkování mohlo zhoršit. Matka k tomu uvedla: „V tento moment jsme naplno pochopili, že instituce zde zainteresované skutečně vůbec nezajímá zdraví dítěte, ale pouze plán a odškrtnutí si jeho splnění v kolonce formuláře. A ty, matko, otče, mlč už!!! Ale v demokracii bychom mlčet neměli. Zdraví dítěte je totiž to nejcennější, co máme. A to není fráze! Jsme připraveni i před soudem obhajovat právo rodičů na to, aby jakožto znalí zdravotního stavu svého dítěte měli právo rozhodovat o tak zásadním zásahu do imunity, jako je očkování.“

Proti rozhodnutí bylo podáno odvolání s námitkami, že se hygienická stanice nevypořádala s předloženými důkazy, nezohlednila zdravotní stav nezletilé, který mohlo očkování ještě zhoršit, nesprávně aplikovala judikaturu Ústavního soudu ohledně výhrady svědomí. Ministerstvo zdravotnictví ale s ideologickým odůvodněním o správnosti povinného očkování odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí hygienické stanice. Uvedlo přitom mimo jiné, že víra ani vegetariánství rodičů očkování nebrání, že od posouzení zdravotního stavu dítěte tu jsou lékaři a že neexistují vědecké důkazy o tom, že by očkování zhoršovalo ekzém.

Matka se proto v květnu 2021 obrátila se správní žalobou na Krajský soud v Brně a navrhovala zrušení rozhodnutí správních orgánů. Argumentovala tím, že její případ splňuje podmínky Ústavního soudu pro uznání výjimky na základě výhrady víry a svědomí a neuložení sankce. Dále namítala, že se správní orgány nevypořádaly s otázkou, co je v nejlepším zájmu nezletilé s ohledem na zdravotní rizika v jejím konkrétním případě.

V následné replice poukázala na podobnou věc – rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2021, č. j. 32 A 19/2019-61, kterým byla pokuta za neočkování dítěte zrušena. Zde šlo rovněž o odmítnutí očkování dítěte z důvodu jeho kožních problémů, které sice nebyly lékařsky posouzeny jako zdravotní kontraindikace, které ale byly důvodem, proč rodičům svědomí nedovolovalo dítě očkovat. Krajský soud v Brně daný případ posoudil tak, že jsou splněny podmínky pro uznání výhrady svědomí a neuložení sankce rodičům.

Dne 25. 1. 2023 proběhlo soudní jednání před Krajským soudem v Brně. Soudce Filip Skřivan umožnil oběma stranám se vyjádřit. Zástupkyně ministerstva Diana Kantorová mj. tvrdila, že na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) je systém povinného očkování včetně uplatňování sankcí v pořádku a že ekzém není důvodem pro absolutní odmítnutí očkování, ale maximálně pro odklad, a že v případě dítěte nebyla zjištěna zdravotní kontraindikace. Právní zástupkyně matky poukázala na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ve srovnatelném případě, kdy pokuta byla zrušena. Také byl soudu předložen zpravodaj Státního ústavu pro kontrolu léčiv o nežádoucích účincích vakcín z roku 2017, z kterého matka také vycházela. V něm byly uvedeny jako hlášené nežádoucí účinky ekzémy a vyrážky, ale také skutečnost, že jde o celkem časté nežádoucí účinky, ale jen výjimečně dochází k jejich hlášení.

Soudce téhož dne vyhlásil rozsudek, kterým zrušil napadená rozhodnutí o pokutě a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Uvedl, že rozhodnutí ESLP sice posvětil systém povinného očkování, ale i s výjimkami ze zdravotních důvodů i z důvodu výhrady svědomí. Dále uvedl, že předmětem řízení nebyla zdravotní kontraindikace, ale posouzení výhrady svědomí. Shledal, že žalobkyně splnila kritéria výhrady svědomí, kterou od počátku uplatňovala konzistentně. Správní orgány namísto toho, aby se zabývaly konzistentností, tak pouze polemizovaly s tvrzeními žalobkyně a zdůrazňovaly veřejný zájem na očkování. Nicméně podle soudu i veřejný zájem musí být prokázán, například, že skutečně dochází k masivnímu uplatňování výhrad svědomí, které ohrožuje proočkovanost.

V písemném vyhotovení rozsudku soud výhradu svědomí shrnul na základě dosavadní soudní judikatury tak, že se může jednat o “jakékoliv tvrzení opírající se o ústavně právní argumentaci, které je vyjádřeno včas, srozumitelně, konzistentně, má hodnotový náboj a příkře neprotiřečí společenskému prostředí. Z povahy věci
vyplývá, že pravdivost nebo racionalita tvrzení nehrají při splnění uvedených podmínek významnou roli – akcentuje se jejich hodnotová povaha. Je na správních orgánech, aby v řízení nebo jiných postupech vztahujících se k problematice povinného očkování uplatněné námitky posoudily z těchto hledisek a své závěry přezkoumatelně odůvodnily.”

Na právní zastoupení rodiny byla vypsána sbírka zde (již uzavřena).

Podniknuté kroky:

• leden 2020 – rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje o uložení pokuty (úřední osoby JUDr. Lenka Živělová a Mgr. Nikola Havlasová)
• únor 2020 – odvolání proti pokutě
• březen 2021 – rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví o zamítnutí odvolání a potvrzení napadeného rozhodnutí (podepsána hlavní hygienička MUDr. Jarmila Rážová, Ph.D.)
• květen 2021 – správní žaloba ke Krajskému soudu v Brně
• červen 2021 – vyjádření ministerstva k žalobě (podepsána MUDr. Pavla Svrčinová, Ph.D.)
• květen 2022 – replika k vyjádření ministerstva s odkazem na jiný rozsudek v podobné věci
• leden 2023 – soudní jednání a vyhlášení rozsudku, kterým byla napadená rozhodnutí zrušena