Otázky a odpovědi k případu Vavřička a spol. versus Česká republika

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

8. 4. 2021

Tento dokument představuje nástroj pro média, vydaný v kontextu oznámení výše uvedeného rozsudku. ESLP nijak nezavazuje.

Na co si stěžovatelé stěžovali?

Stěžovatelé poukazovali na důsledky nedodržení všeobecné zákonné povinnosti v České republice zajistit očkování dětí proti nemocem, které jsou lékařské vědě dobře známé.

Co česká legislativa stanovuje?

V České republice upravuje očkování osob s trvalým a dlouhodobým pobytem zákon o ochraně veřejného zdraví spolu s prováděcí ministerskou vyhláškou podle daného časového plánu. U dětí mají povinnost zajistit dodržení zákona jejich rodiče. Pokud tak neučiní, jedná se o přestupek, přičemž zařízení poskytující péči o děti do věku tří let a další typy předškolních zařízení (tj. ty starající se o děti až do školního roku následujícího po datu, kdy dosáhnou šesti let) mohou přijímat pouze děti, které jsou řádně očkované, které mají potvrzeno, že získaly imunitu jinými způsoby, nebo které nemohou podstoupit očkování ze zdravotních důvodů.

Kterých vakcín se to týká?

Legislativa upravuje vakcíny proti dětským nemocem, které jsou lékařské vědě dobře známé, konkrétně záškrt, tetanus, černý kašel, hemofilová infekce typu b, dětská obrna, žloutenka typu B, spalničky, příušnice, zarděnky a – u dětí se stanovenými zdravotními indikacemi – pneumokokové infekce.

Jaké byly důsledky nesplnění očkovací povinnosti pro stěžovatele?

Pět žádostí podali „dětští stěžovatelé“, kteří nebyli přijati do mateřské školy nebo jejichž přijetí bylo zamítnuto, jelikož nebyli očkováni, nebo jejich očkování neodpovídalo časovému plánu stanovenému legislativou.

Jednu žádost (od p. Vavřičky) předložil otec, jenž své dvě děti nenechal očkovat. Dopustil se tak přestupku a byla mu uložena pokuta.

Jaké byly konkrétní stížnosti stěžovatelů?

Stěžovatelé spoléhali na několik ustanovení, zejména na článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (právo na respektování soukromého života).

Proč soud nezjistil porušení článku 8 Úmluvy?

Soud rozhodl, že opatření, na která si stěžovatelé stěžovali, posouzená v kontextu národního systému, jsou opodstatněně přiměřená vůči legitimním cílům, které český stát sleduje skrze očkovací povinnost. Soud došel k závěru, že české úřady nepřekročily širokou diskreční pravomoc („prostor pro uvážení“), kterou v této oblasti požívají.

Jakou argumentací dospěl soud k tomuto závěru?

• Došlo k zásahu do práva?

Podle judikatury soudu představuje povinné očkování coby nedobrovolný lékařský zákrok zásah do práva na respektování soukromého života. V aktuálním případě k takovému zásahu došlo, přestože se žádné nucené očkování neuskutečnilo.

• Jaký je legitimní cíl, který česká legislativa sleduje?

Cílem české legislativy je ochrana proti nemocem, které mohou představovat vážné zdravotní riziko. To se týká těch, kteří jsou očkováni, i těch, kteří očkováni být nemohou, a tudíž jsou zranitelní a spoléhají na dosažení vysoké úrovně proočkovanosti ve společnosti všeobecně jako ochrany proti zmíněným nakažlivým onemocněním. Tento záměr koresponduje s cíli ochrany zdraví a ochrany práv druhých, jak je uvádí článek 8 Úmluvy.

• Jaký je prostor pro uvážení členských zemích v oblasti veřejného zdraví?

Podle judikatury soudu spadají záležitosti týkající se zdravotní politiky do prostoru pro uvážení národních úřadů. V aktuálním případě, který se týká konkrétně povinného charakteru očkování dětí, musí být tento prostor široký.

• Odpovídal zásah do práva na respektování soukromého života naléhavé společenské potřebě?

Články 2 (právo na život) a 8 (právo na respektování soukromého života) ukládají členským zemím pozitivní závazek podniknout náležitá opatření na ochranu života a zdraví osob v jejich jurisdikci. Podobné závazky vyvstávají z dalších mezinárodních dokumentů. Povinné očkování v České republice, které má silnou podporu příslušných zdravotnických úřadů, představuje odpověď národních úřadů na naléhavou společenskou potřebu chránit zdraví jednotlivce i veřejnosti proti zmíněným nemocem a dávat pozor na jakýkoli klesající trend v míře očkování dětí.

• Kde do této otázky vstupuje nejlepší zájem dítěte?

Ve všech rozhodnutích týkajících se dětí má jejich zájem, v souladu s judikaturou, prvořadý význam. Z toho vyplývá, že členské země mají povinnost stavět nejlepší zájem dítěte, a také nejlepší zájem dětí jako skupiny, do základu veškerých rozhodnutí ovlivňujících jejich zdraví a vývoj. Cílem v otázce očkování by mělo být to, aby každé dítě bylo chráněno před vážnými nemocemi. Ve velké většině případů se toho dosáhne tím, že děti jsou v prvních letech svého života plně naočkovány podle očkovacího plánu. Ty děti, které nelze očkovat, jsou nepřímo chráněné proti nakažlivým onemocněním, pokud je v jejich komunitě zachována požadovaná míra proočkovanosti; jejich ochrana tedy stojí na kolektivní imunitě. Tato politika veřejného zdraví je založena na relevantních argumentech a jako taková se shoduje s nejlepším zájmem dětí, které představují její ústřední bod. Soud proto uznal, že rozhodnutí českých zákonodárců prosazovat povinný přístup k očkování je podepřeno relevantními a dostatečnými důvody.

• Jaká je účinnost příslušných vakcín a možné výjimky?

Povinné očkování se týká devíti nemocí, přičemž očkování proti nim považuje vědecká komunita za účinné a bezpečné, stejně jako desáté očkování, pro děti s konkrétními zdravotními indikacemi. Přestože český model prosazuje povinné očkování, nejedná se o absolutní povinnost. Výjimka z této povinnosti se povoluje zejména v souvislosti s dětmi s trvalou kontraindikací očkování. Výjimka se také připouští na základě judikatury Ústavního soudu v případu Vavřička, z něhož se postupně vyvinulo právo na sekulární výhradu svědomí.

• Co bezpečnost příslušných vakcín?

Přestože je očkování zcela bezpečné pro velkou většinu očkovaných, nezpochybňuje se, že může být škodlivé pro jednotlivce a způsobit vážné a dlouhodobé poškození jeho zdraví. Vláda uvedla, že na přibližně 100 tisíc dětí každoročně očkovaných v ČR (což představuje 300 tisíc očkování) připadá pět až šest případů vážného, potenciálně celoživotního poškození zdraví. Se zřetelem na toto velmi vzácné, ale bezpochyby velmi vážné zdravotní riziko pro jednotlivce zdůrazňují příslušné instituce důležitost preventivních opatření před očkováním. Mezi ně evidentně patří kontrola možných kontraindikací v každém jednotlivém případě a sledování bezpečnosti používaných vakcín. Soud neshledal v těchto ohledech žádný důvod pro zpochybnění dostatečnosti národního systému.

• Byli stěžovatelé nuceni nechat se naočkovat nebo nechat naočkovat své děti?

Ne. Očkování je v ČR zákonná povinnost, nicméně její dodržení nelze přímo uložit, jelikož neexistuje žádná právní úprava umožňující nucené provedení očkování.

• Byla opatření uložená stěžovatelům nepřiměřená?

Nepřímým způsobem vymáhání této povinnosti je aplikace sankcí. Sankce platná v České republice se dá považovat za poměrně mírnou, jelikož sestává z administrativní pokuty, kterou lze udělit pouze jednou. Stěžovatelé mohli využít plný rozsah opravných prostředků.

• V případě p. Vavřičky byla výše pokuty u spodní hranice příslušného rozmezí a nelze ji považovat za nepřiměřeně tvrdou či zatěžující.
• Pokud jde o dětské stěžovatele, jejich nepřijetí do předškolního zařízení znamenalo ztrátu důležité příležitosti rozvoje jejich osobnosti. Jednalo se však o důsledek (jasně poskytnutého pro legislativní testy) rozhodnutí jejich rodičů nesplnit všeobecnou zákonnou povinnost, jejímž záměrem bylo ochraňovat zdraví zejména malých dětí a která byla svým charakterem v zásadě ochranná, nikoli represivní.

Podle názoru soudu nelze považovat za nepřiměřené, když stát požaduje po těch, pro něž očkování představuje nepatrné zdravotní riziko, aby přijali toto všeobecně prováděné ochranné opatření, coby zákonnou povinnost a jménem společenské solidarity, v zájmu nízkého počtu zranitelných dětí, které nemohou z očkování profitovat. Soud dospěl k názoru, že učinění tohoto rozhodnutí bylo ze strany českých zákonodárců učiněno platně a oprávněně z důvodu ochrany zdraví obyvatel.

• Mohli se dětští stěžovatelé vrátit ke školnímu vzdělávání po dosažení věku povinné školní docházky?

Ano. Dopady na dětské stěžovatele byly časově omezené. Když dosáhli věku povinné školní docházky, jejich přijetí do základní školy nebylo stavem jejich očkování nijak ovlivněno.

Je to poprvé, co Evropský soud pro lidská práva zkoumal případ takovéhoto typu?

Ano, toto je poprvé, co ESLP vynesl rozsudek o povinném očkování proti dětským nemocem, které jsou lékařské vědě dobře známé.

Jaký soudní orgán o této žádosti rozhodoval?

Rozsudek oznámil Velký senát tvořený 17 soudci 8. dubna 2021.

Jedná se o konečný rozsudek?

Ano – rozsudky Velkého senátu jsou po doručení konečné.

Zdroj: https://echr.coe.int/Documents/Press_Q_A_Vavricka_Others_ENG.pdf